Military Revue 2017-04 [CZ]

4/2017

ROČNÍK 13

MĚSÍČNÍK Z NAKLADATELSTVÍ NAŠE VOJSKO

59 Kč / 2,35 EUR

HISTORIE ■ LETADLA ■ LODĚ ■ POZEMNÍ TECHNIKA ■ ZBRANĚ

HISTORIE

Letáková válka HISTORIE

„Šílený Jack“

POZEMNÍ TECHNIKA

BTR-4

LETADLA

Arado Ar 68

V EDICI DETEKTIVKA DOSUD VYŠLO: A R ICE IVK EU 9 ED EKT 9 0, T DE

A R ICE IVK EU 9 ED EKT 0,9 T DE 29

Kč

29

A R ICE IVK EU 9 ED EKT 0,9 T DE

Kč

29

Edgar Wallace

SIR PETER

Erle Stanley Gardner

Případ chamtivé exmanželky

ŘEKA

DIAMANTŮ

A CE IVK UR I E 9 ED EKT 9 , 0 T E D

➨

Edgar Wallace

Kč

Vychází 24. 3. 2017

Kč 9 2

Ed McBain

Příliš tiché hodiny

č K 9 2

OBJEDNÁVEJTE NA WWW.NASEVOJSKO.EU

OBSAH 4 8

16 20

32

44 Military revue najdete i na Facebooku:

Letáková válka (1939–1945)

4

Šílený Jack

8

„Železní žraloci“ u mysu Dobré naděje

12

BTR-4

16

Estonští letci v boji

20

Žižka od Dunkerquu

24

Arado Ar 68

28

Konflikt nacionalizmů

32

Světlušky nad Egejským mořem

36

Protitankový kanon ZiS-2

38

Srovnávací zkoušky Sa vz. 58 v SSSR

42

Korvety typu Sa'ar 5

44

https://www.facebook.com/militaryrevue & svědectví

Časopis MILITARY REVUE je mediálním partnerem Vojenského ústředního archivu.

4 / 2017 • Ročník 9 • 39 Kč / 1,55 EUR

JACK Božský rebel NICHOLSON

SVĚTOVÁ VÁLKA NA ZKOUŠKU ECCE HOMO BONDY ČETNICKÉ SVÍZELE

s něžným pohlavím

LUCEMBURKOVÉ

Strašidelný penzion uprostřed bažin

Měsíčník zaměřený na popularizaci událostí národních i světových dějin

a počátky střelných zbraní

Nakladatelství NAŠE VOJSKO je oficiálním partnerem nejnavštěvovanějšího military serveru v České republice: www.valka.cz, s nejrozsáhlejší databází: http://forum.valka.cz.

Žádejte v každé dobré trafice

HISTORIE

LETÁKOVÁ VÁLKA (1939–1945)

■  Letecká distribuce letáků v době války

Málo známou epizodou druhé světové války se stala letáková válka mezi tehdejšími světovými velmocemi: USA, Německem a Sovětským svazem. Každá válečná strana se pokoušela pomocí propagandy získat v tomto konfliktu převahu v povědomí obyvatelstva svého i znepřáteleného. Skotský psychiatr James A. C. Brown shrnul po svých zkušenostech z druhé světové války její význam následovně: „Propaganda je úspěšná, jen pokud je zaměřena na ty, kteří jsou ochotni naslouchat, absorbovat informace, a pokud přichází ve chvíli, kdy druhá strana trpí sníženou morálkou a již ztrácí chuť pokračovat ve válce.“

■  „Víte, kdo to je?“ Německý leták se zajatým Jakovem Džugašvilim

4 Military revue

| DUBEN 2017

Významu propagandy si byly dobře vědomy ty státy, které se v ohni války ocitly nejdříve. Přestože se Velká Británie držela až do roku 1939 politiky izolacionizmu, byla první, jež aktivně použila Royal Air Force k šíření propagandistických letáků nad územím Německa. První letáky přistály v Kielu už v září 1939 a letákové nálety pokračovaly ve větším měřítku až do bezpodmínečné kapitulace Německa v květnu 1945. Z důvodu ochrany letců byly letáky vypouštěny nad okupovaným územím také formou bezpilotních balonů. Jejich adresáty byli obyvatelé Německa, Itálie, Polska a Protektorátu Čechy a Morava, kteří v nich byli informováni o situaci ve Velké Británii, přičemž ještě nebyli nabádáni k přímé konfrontaci s Německem. Jejich primárním účelem byla manipulace s německými vojáky a to, aby mezi sebou začali diskutovat o svém špatném vojenském postavení, o touze zůstat v případě války naživu, o životě svých rodin a podmínkách čestné kapitulace. Někdy se takováto taktika vyplatila, jindy ne, avšak v prvních měsících války se letáky či brožury málokdy dostaly k těm příjemcům, jimž byly určeny. Němci se je všechny snažili zlikvidovat dřív, než se k nim dostali náhodní nálezci. Ti však raději zadržené letáky stejně odevzdali, neboť jejich přechovávání mohlo být tvrdě potrestáno. Letáky shazované nad nepřátelským územím se svým vzhledem značně lišily od těch, jež byly určeny pro okupované země. Obecně lze říci, že jak britské, tak francouzské letáky pro Německo a Itálii se podobaly plakátům s jednoduchým a jednoznačným poselstvím. Nejčastějším námětem byly hrůzu nahánějící fotografie ukazující německá zvěrstva, mapy znázorňující územní ztráty Německa na východní frontě, podrobnosti o zajatých nebo zničených německých jednotkách apod. Pro gramotnější vrstvy obyvatelstva se shazoval např. brožovaný časopis Die Andere Seite (The Other Side), jenž pojednával o základních otázkách války.

HISTORIE Největším financovatelem propagandistické války se však staly Spojené státy americké. Přestože se po vypuknutí válečného konfliktu v září 1939 držely stranou, během následujících dvou let došlo k razantnímu obratu. Po japonském napadení Pearl Harboru v prosinci 1941 byl vytvořen Úřad válečných informací (Office of War Information, OWI), který nechal zřídit prezident F. D. Roosevelt. Jeho smyslem byla tvorba a praktické použití propagandy v nejrozmanitějších podobách. Kromě tisku letáků, plakátů a knih se tento úřad specializoval na natáčení filmů a reklamy. Své místo si našla i v tolik populárních komiksech. Účinnost masivní propagandy se pak v dalších válečných letech projevila výrazným nárůstem celkového prodeje válečných obligací. Ačkoliv si toho Američané od okamžiku

■  Britský leták zesměšňující Hitlerovu bleskovou válku

zahájení války proti Japonsku a Německu nemuseli být zcela vědomi, denně byli neustálou propagandou ze strany vlastní vlády doslova masírováni. Jejím nejužívanějším prostředkem se stalo rádio, které dokázalo oslovit miliony z nich. Typickým příkladem byly Rooseveltovy rozhovory od krbu v Bílém domě. Cílem bylo jediné: informovat občany o nutnosti vést válku a přesvědčit je, aby se postavili za ty, kteří bojují za svobodu. Od roku 1942 zahájily americké B-17 shazování letáků nad vlastním územím Spojených států i nad znepřátelenými oblastmi Evropy a Asie. Účelem bylo šířit propagandistické informace tam, kde rádia nebo jiné sdělovací prostředky nebyly k dispozici. Velmi úspěšnou formou propagandy se staly plakáty, a tak se není co divit, že jen v průběhu války jich bylo vytiš-

těno více než 200 000. Jejich vzhled mělo na starost grafické studio OWI. Podoba se v průběhu války sice měnila, ale zprávy a výzvy v nich zůstávaly po celou dobu jejího trvání stejné a často se týkaly nákupu válečných obligací nebo provolání k občanům na podporu jejich země slovy: „vaše peníze nebyly utraceny zbytečně“.

Komiksy v boji proti nepříteli

Po roce 1942 dostávaly shazované letáky komiksový design a komiks se tak stal v době války dalším zdrojem příjmů americké vlády. Jejich autoři, zvláště vydavatelství Marvel, chtěli jejich prostřednictvím poukázat na superhrdiny prokazující své vlastenectví za jakoukoli cenu. Americkým obyvatelům i vojákům na frontách se začala představo-

■  „Dny Hitlera sečteny“, plakát Okna TASS, březen 1945 DUBEN 2017 |

Military revue 5

HISTORIE bomby na Hirošimu, věřili. Stálo v nich: Japonskému lidu: Máme v držení nejničivější bombu, kterou kdy člověk vymyslel. Jedna z našich nově vyvinutých atomových bomb je ekvivalentem 2000násobku výbušné síly bomb, co shazují naše obrovské B-29 během jedné své mise. […] Právě jsme použili tuto zbraň proti vaší vlasti. Pokud máte stále nějaké pochybnosti, zeptejte se, co se stalo s Hirošimou, kam jedna atomová bomba dopadla.

„Ani krok zpět!“

■  Plakát s motivem Kapitána Ameriky

vat plejáda hrdinů, jejichž činy měly být napodobovány. Z postavy Batmana se v roce 1943 skrze komiksy stal výhradní dodavatel nových zbraní v Americe a Superman byl přeměněn na vlasteneckého hrdinu ochotného udělat cokoliv, aby ubránil svou zemi, a proto ho vídáme bojovat nejprve proti japonským a následně proti německým vojákům. K těmto známým komiksovým postavám se brzy přidala skupina dalších, s nimiž vyrukovala americká vláda. Největšího finančního zisku z prodeje komiksů bylo dosaženo tehdy, když se na scéně objevila postava Kapitána Ameriky. Jeho předností bylo, že se z průměrného Američana Steva Rogerse stal v rámci utajovaného projektu supervoják, jenž svou osobitou stránkou reprezentoval lid, vládu a armá-

6 Military revue

| DUBEN 2017

du USA. Kapitán Amerika byl ikonou, která na veřejnosti nosila sportovní kostým s americkou vlajkou a neprůstřelný štít používaný jako zbraň, jíž Kapitán Amerika dokázal zastavit i samotného Hitlera. Ačkoli se jednalo o smyšlenou postavu, dokázal Kapitán Amerika to, co se nepodařilo žádnému žijícímu vojákovi – vzbudit u obyvatel USA touhu přispět k válečnému úsilí stejně jako on. Významné úspěchy amerických zbraní na evropském kontinentu se brzy staly námětem pro letáky adresované císařskému Japonsku, které jako poslední v této válce odolávalo. Japonci však byli na rozdíl od Němců a Italů k letákům mnohem skeptičtější. Nezodpovězenou otázkou zůstává, zda tvrzením v letácích, které shazovala americká letadla po dopadu atomové

Zatímco Spojenci ve svých letácích určených pro domácí obyvatelstvo chtěli vyburcovat lid k co největšímu válečnému úsilí, Sovětský svaz tvořil svou propagandu trochu jinak. Po čistkách ve 20. a 30. letech, které zasáhly civilní obyvatelstvo, stejně jako armádu, se vedení komunistické strany pokusilo počátkem 40. let mobilizovat příslušníky ozbrojených sil a obyvatelstvo k vnímání příprav na válku jako běžné součásti jejich všedních životů. Jakmile konflikt propukl, nazvala ho sovětská propaganda „Velkou vlasteneckou válkou“. Z tohoto pohledu ho veřejnost neměla vnímat jako válku dvou ideologií, nýbrž všech obyvatel Sovětského svazu. Stejně jako v USA, i zde se v průběhu války objevovaly nejen plakáty a letáky, ale také zvukové záznamy, rádiová vysílání aj. Sovětská propaganda dosáhla na tomto poli, obdobně jako ostatní válečné strany, mnoha úspěchů i neúspěchů. V jejím pozadí stála od roku 1920 skupina pro agitaci a propagandu, jež vešla ve známost pod zkratkou „Agitprop“. Jedním z jejích nejúspěšnějších počinů se stala masivní propagandistická akce zvaná „Sobolev“, zahájená na Stalinův rozkaz na konci roku 1940. Komiterna a Bulharská komunistická strana zahájily v Bulharsku masivní propagandistickou aktivitu s úmyslem vyvinout tlak na předsedu vlády Bogdana Filova a bulharského cara Borise III., aby byl přijat návrh na uzavření smlouvy o vzájemné pomoci se Sovětským svazem. Během shromáždění se aktivisté Sobolevského komunistické strany za podpory dalších levicových politických uskupení dovolávali, že oni jsou zástupci celé bulharské společnosti. Jejich ideologické výzvy a proklamace zhmotněné na tisících letácích se během několika málo dnů objevily i v těch nejzapadlejších vesnicích. Tato masivní akce skutečně oslovila dělníky, rolníky, intelektuály a studenty natolik, že manifestacemi donutili Národní shromáždění bulharské vlády a krále Borise III. návrh SSSR přijmout. Odhadovaný počet podpisů za přijetí smlouvy se pohyboval v rozmezí od 340 000 do půl milionu. Vrchní velení Rudé armády ovšem od počátku války řešilo problémy s morálkou vlastních vojáků. Začátek války totiž nedopadl pro Rudou armádu dobře a na postoj a chování jejích vojáků velmi negativně doléhala tíseň a bezradnost z informací, že se Němci přibližují k Moskvě. V tomto okamžiku bylo důležité, a v tom byla propaganda SSSR s USA zajedno, nalézt příklady, které táhnou.

HISTORIE

■  Americký leták pro Japonce šířený v srpnu 1945

A tak se bezejmenní řadoví vojáci a partyzáni stávali celebritami letáků a novin distribuovaných do předních řad bojových linií. V roce 1941 se tak sovětský lid a armáda dověděly o hrdinské smrti mladičké partyzánky Zoji Kosmoděmjanské, později zase o odstřelovači Vasilu Grigorijeviči Zajcevovi aj. Na fotografiích bojujících vojáků dominoval jeden nápis objevující se po celou dobu války: „Ani krok zpět!“

Zajetí Stalinova syna

Nechyběly ani letáky shazované v nepřátelských řadách, což však platilo také o Němcích, kteří mistrně využívali zajatých sovětských vojáků pro vlastní účely. Mezi oběma soupeři se tak rozhořel propagandistický boj. Na jedné straně bylo sovětskou stranou proklamováno, že sovětský voják, jenž padne do rukou nepřítele, je vlastizrádce, na druhé straně jí Němci oponovali tím, že zajatí vojáci raději dobrovolně vystoupili z řad Rudé armády, než by byli zastřeleni vlastními veliteli. Delikátní situace nastala, když byl u Smolenska zajat Stalinův syn Jakov. Často se hovoří o tom, že se nechal zajmout dobrovolně. Dodnes není jasné, z jakých pohnutek tak učinil. Nicméně, jeho zajetí se stalo trumfem německé propagandy. Po odhalení jeho totožnosti byly ve velkém tištěny letáky, obratem distribuované do sovětských bojových linií. Stálo v nich, že s výjimkou „komisařů a Židů“ bude německou stranou dobře zacházeno se všemi vojáky a veliteli Rudé armády, kteří se vzdají neozbrojení. Několik letáků neslo fotografii Jakova Džugašviliho, usmívajícího se na kolem něho stojící důstojníky wehrmachtu. Z druhé strany pak byl otištěn dopis, který adresoval svému otci: Milý otče, byl jsem zajat. Jsem v dobrém zdravotním stavu. Brzy budu poslán do tábora pro důstojníky v Německu. Jsem dobře léčen. Přeji vám spánembohem zdraví. Pozdrav všem. Jaša. Němci využívali propagandy téměř od samého začátku války s cílem demoralizovat své

■  Afroameričtí vojáci čtou leták informující o vítězství v Evropě

nepřátele, k čemuž neváhali použít jakýchkoli prostředků, včetně lží, fám a pomluv. Počty nejrůznějších letáků vyrobených v průběhu války šly do milionů. Nacistická propaganda vsázela od začátku na to, že je nutné distribuovat je do obsazených zemí, nikoliv shazovat nad frontou. Toto pravidlo platilo až do okamžiku, kdy se válečná štěstěna obrátila k Německu zády. Jakmile se Spojenci vylodili na Sicílii, začali postupovat k Římu a došlo k vylodění v Normandii, začali Němci distribuovat letáky právě sem. Goebbels v dobách kolabujícího nacistického režimu sahal k zoufalým opatřením. Většina letáků shazovaných nad pozicemi nepřítele poukazovala na nevěry manželek vojáků za oceánem. Jiné letáky, se sloganem „I když jste pryč, budoucnost je zajištěna“, se snažily navádět britské vojáky proti Američanům s argumentem, že Američané ve Spojeném království přebírají dívky britským vojákům. Účinek všech shazovaných letáků na morálku amerických a britských sil byl malý. Za dezerci bylo během války odsouzeno 21 000 vojáků, 49 z nich k trestu smrti, avšak pouze jeden takový rozsudek byl vykonán, a to nad Eddiem Slovikem. Uvedená čísla jsou zanedbatelná v porovnání s 16 miliony lidí, kteří během tohoto konfliktu sloužili v řadách ozbrojených sil Spojených států. Pro srovnání, na straně wehrmachtu opustily své pozice během války desetitisíce vojáků, přičemž zhruba 15 000 z nich se ocitlo před vojenským soudem. Jejich drtivá většina bojovala na východní frontě. Německé veřejnosti se do rukou často dostávaly také letáky vydávané odbojovými organizacemi. Největšího úspěchu jako prostředku politického odporu po roce 1940 dosáhly letáky sourozenců Schollových a členů odbojové skupiny Bílá růže. Od léta 1942 až do svého zatčení německým nacistickým režimem na jaře 1943 rozšířili šest letákových sérií, v nichž nekompromisně vyzývali k odporu proti nacistickému teroru.

Výtvarná kvalita, jak to u uměleckých děl bývá, kolísala od letáků po výtvarné stránce perfektně vyvedených až po naprosté braky s jediným cílem – plnit jen svůj nejnutnější informativní charakter. O těch, kdo dávali letákům jejich grafickou podobu, většinou mnoho nevíme. Dovídáme se však, že např. ve Velké Británii došlo 23. listopadu 1939 k setkání nově zformované skupiny výtvarníků, mezi nimiž nechyběly osobnosti jako Kenneth Clark (ředitel Národní galerie) a malíři Muirhead Bone, Percy Jowett či Walter Russell. Ti se během tohoto setkání dohodli se zástupci všech tří složek ozbrojených sil na jasném zadání pro tvorbu válečných tiskovin a dalších druhů uměleckých děl. Některé z 6000 obrazů, kreseb, soch a tisků byly reprodukovány v časopisech, jako např. Illustrated London News, v knihách a vládních publikacích či shazovaných letácích. Rychlou reakci umělců na válečné dění můžeme vysledovat také v Sovětském svazu. První, kdo reagoval na německé vojenské akce, byla hned druhý den po útoku trojice sovětských umělců Michail Kuprijanov, Porfirij Krylov a Nikolaj Sokolov, vystupující pod názvem „Kukryniksy“. Jejich plakát s karikaturou a nápisem „Nemilosrdně rozdrtím a zničím nepřítele!“ se stal symbolem prvních dnů Velké vlastenecké války, stejně jako dílo malíře Iraklia Toidze s vyobrazením „Matka vlast volá“. V prvních dnech války byla rovněž vydávána tzv. „Okna TASS“. Jednalo se o řadu letáků a plakátů vyzývajících k obraně vlasti. Na jejich přípravě spolupracovali básník D. Bědnij, umělci z okruhu Kukryniksy, spisovatelé, publicisté aj. Okna TASS vešla ve známost po celé zemi. Davy Moskvanů se shromažďovaly u jejich redakce, čekajíce na novou verzi. V menších formátech byla posílána na frontu a ve formě letáků rozptýlena letadly nad obsazeným územím s cílem přesvědčit lidi o sovětském vítězství. Richard Švanda DUBEN 2017 |

Military revue 7

HISTORIE

„ŠÍLENÝ JACK“ John Churchill, též zvaný „Šílený Jack“, byl snad největší legendou britských Commandos. Svoji vojenskou kariéru zahájil již ve 30. letech, při obraně koloniálních zájmů britského impéria, a ve druhé světové válce pak bojoval téměř do samého konce. Do víru bojů se ještě naposledy vrátil během první arabsko-izraelské války. Mnoho jeho šílených kousků sice není doloženo oficiálními záznamy, ale rozhodně se jednalo o mimořádně statečného vojáka a respektovaného velitele. John Malcolm Thorpe Fleming Churchill se narodil 16. září 1906. Zatímco jeho datum narození je známo, ohledně místa se vedou spory. Existují totiž dvě teorie: jedna udává, že v britském Surrey, druhá v čínském Hongkongu. Rodiče ale zajisté pocházeli přímo z britských ostrovů. V mládí Churchill vystudoval vysokou školu King William’s College na ostrově Man a později, v roce 1926 absolvoval Královskou vojenskou akademii v Sandhurstu.

Počátky v armádě

Po dokončení studií nastoupil Churchill k 2. praporu Manchesterského pluku. S ním se také zúčastnil potlačování barmského povstání v letech 1930–1932. Poté co se pluk roku 1932

vrátil do Británie, nebezpečí a vzrušení skončilo. A bez něj se Churchill nesnesitelně nudil. Patřil totiž mezi muže, kteří válkou zcela žili a pro boj se takřka narodili. Násilí a každodenní ohrožení vlastního života mu vhánělo adrenalin do žil a bez něj se Churchill snažil zabavit alespoň excentrickým chováním: důstojníky v kasárnách rušil ve tři hodiny ráno hrou na dudy, na vojenskou přehlídku vyrazil s deštníkem apod. Když ho velení za jeho poslední zmíněný kousek jakožto urážku armádní důstojnosti hnalo k zodpovědnosti, vysvětlil to slovy: „Pršelo, pane.“ Dětinské vylomeniny však nemohly Churchillově dobrodružné povaze stačit, a tak roku 1936 armádu opustil. Následující tři roky se protloukal, jak jen se dalo. Kupříkladu projevil velký zájem o hru na dudy a lukostřelbu, přičemž ve svém druhém koníčku dokonce reprezentoval Velkou Británii na světovém šampionátu v Oslu roku 1939.

■  Pplk. John Malcolm Thorpe Fleming Churchill, sepisující hlášení ve své kanceláři

Francie

■  Plakát k filmu Zloděj z Bagdádu režiséra Raoula Walshe z roku 1924, v němž si Churchill zahrál během svých studentských let

8 Military revue

| DUBEN 2017

Když Německo napadlo 1. září 1939 Polsko, Churchill ihned narukoval zpět do armády jako důstojník svého starého Manchesterského pluku. Ten se v rámci Britského expedičního sboru ještě téhož měsíce vydal do Francie. Začátek bojů však nepřicházel. Na to, že by Britové podnikli nějaký útok, to nevypadalo a Churchill trpěl nečinností čím dál víc. Vyvinul snahu dostat se do Britského expedičního sboru, který měl přijít na pomoc Finům během zimní války, ale nakonec se tak nestalo. První náznak boje pro Churchilla přinesl až 10. květen 1940, kdy wehrmacht zaútočil na Benelux, aby se tak mohl vyhnout silně opevněné Maginotově linii a vpadnout do Francie ze severu. Lucembursko obsadil během jednoho dne, pak vpadl do Belgie a po týdenním odporu obsadil i ji. Nizozemsko se neúspěšně bránilo několik dnů, ale i to padlo. Nacisté se tak záhy ocitli přímo na severních hranicích Francie a přes Ardeny zaútočili. Zdejší boje ale měly krátký a zcela jasný spád. Francie, i s britskou pomocí, nezvratně prohrávala. Zatímco Britové ustupovali, Churchill již v pozici zástupce velitele 2. praporu Manchesterské-

■  Jack Churchill se svým lukem

ho pluku sebral více než tucet mužů podobné povahy a uspořádal z nich vlastní neoficiální jednotku. V jejich čele pak prováděl agresivní noční výpady mezi rychle postupující nepřátele, aby každý Spojenci ztracený kilometr vykoupilo co nejvíce životů vojáků wehrmachtu. Kpt. Churchill vždy bojoval v čele svých mužů a vlastními zbraněmi. Jednu z nich představoval i meč, s nímž Churchill nejenže běžně chodil na veřejnosti, ale mnozí tvrdí, že i bojoval. Na zádech se mu navíc houpal dlouhý anglický

HISTORIE luk s toulcem šípů. Nejpůsobivější byl pohled na kpt. Churchilla, jak kráčí po pláži se svým lukem a šípy, stojí ve válečném deníku 4. pěší brigády. I přes veškerou snahu se ale nakonec musel celý Manchesterský pluk nalodit v Dunkerquu a spolu s ostatními britskými silami uprchnout z německého obklíčení. Za úspěchy, kterých během zdejších bojů Churchill dosáhl, získal svůj první Válečný kříž a svým řáděním si také vydobyl přezdívku „Šílený Jack“.

na doky ve francouzském přístavním městě Saint-Nazaire. Té se sice Jack nezúčastnil, ale i tak měla velký vliv na jeho kariérní růst. Zde totiž padl do zajetí velitel 2. oddílu Commandos pplk. Augustus Charles Newman, a bylo třeba, aby ho v této pozici někdo zastoupil. Vyvoleným se stal právě Churchill a během dubna 1942 nastoupil do nové funkce. V červenci 1943 se pak Churchillova nová jednotka přesunula do oblasti Středomoří.

U Commandos

Sicílie

Churchillova žízeň po riskantních eskapádách ale rozhodně neuhasla. Po návratu na ostrovy se dověděl o nově vznikajících Commandos a okamžitě požádal o přeložení k této jednotce, s níž se následně vydal na výcvik do Skotska. Brzy poznal, že udělal nanejvýš správné rozhodnutí. Ve Skotsku se mj. setkal s Denny Rosamundovou, se kterou se na jaře 1941 oženil a později s ní měl i dvě děti. Po skončení Jackova výcviku čekal na Commandos křest ohněm v podobě operace Archery. Jednalo se o nájezd na důležité norské ostrovy Maloy a Vagsoy. Němci tu provozovali několik továren, velký sklad rybího tuku, zásobníky paliva, telefonní ústřednu a dělostřelecké baterie. To všechno samozřejmě bránila početná německá posádka. Při útoku na tyto ostrovy 27. prosince 1941 už Churchill zastával pozici zástupce velitele 3. oddílu Commandos. Důstojnický post ale pro Jacka nic neznamenal, a on ve svých eskapádách pokračoval i nadále. Při výsadku na ostrov Maloy se nehledě na německou palbu postavil na příď výsadkového plavidla a hrál na dudy tradiční skotskou píseň The March of the Cameron Men. Teprve až dohrál, vyměnil dudy za granáty. Útok skončil naprostým úspěchem.

■  Odznak Commandos

Commandos za sebou nechali spoušť, rychle vyřadili pobřežní baterii, která ohrožovala hlavní výsadek na Vaagso, a odvezli stovku zajatých Němců. Zde si také Churchill vydobyl svůj druhý Válečný kříž. Z širšího pohledu na věc navíc útok posílil Hitlerovu paranoii ohledně toho, že Britové se hodlají vylodit ve Skandinávii. To způsobilo přesunutí více než 30 000 vojáků do Norska, kteří pak chyběli na jiných bojištích. Dne 28. března 1942 proběhla operace Chariot, která spočívala v útoku Commandos

Existují zdroje, které uvádějí, že Churchill se potom již jako podplukovník zúčastnil operace Husky, tedy vylodění na Sicílii, které proběhlo v noci z 9. na 10. července 1943. Toto tvrzení je ale patrně mylné, jelikož žádné záznamy 2. oddílu Commandos neuvádějí, že by se jednotka měla na této akci podílet. Boje o Sicílii skončily 17. srpna 1943 a během tohoto více než pětitýdenního období stihli Spojenci vytlačit jednotky Osy z ostrova. Díky tomu mohli otevřít lodní linky přes Středozemní moře. Je tedy možné, že se 2. oddíl Commandos dostal na Sicílii až po hlavním vylodění a na frontě již Commandos nebyli zapotřebí nebo se 2. oddíl přesunul na Sicílii až v rámci příprav na invazi do Itálie. Další misí pro Jackův oddíl mělo být vylodění u italského Salerna 9. září 1943. Churchillovi zde kromě jeho mužů podléhal také 41. oddíl Commandos a američtí Rangers. Jejich úkolem bylo co nejvíce eliminovat strategicky umístěné nepřátelské pozice v blízkosti městečka Marina, ze kterých mohli Němci řídit dělostřeleckou palbu. Nejvíce se však Jack vyznamenal až při přepadu německé pozice u města Piegoletti. Němců bylo více než dvakrát tolik co jeho mužů a vlivem hustého křoví všude kolem nepřicházel tichý útok v úvahu. Byť by tato

■  Britský voják z expedičního sboru ve Francii s kulometem Bren DUBEN 2017 |

Military revue 9

HISTORIE

■  Vpravo je zachycen Jack Churchill se svým mečem při vylodění z invazního člunu. Fotografie pravděpodobně pochází z výcviku či z vylodění Commandos v Norsku při operaci Archery

■  Výcvik britských Commandos ve Skotsku

Neúspěch v Jugoslávii

■  Commandos při operaci Archery v Norsku

situace mohla někomu připadat beznadějná, „Šílenému Jackovi“ nikoliv. Ten jen prohlásil: „Seru na to“ a uprostřed noci nařídil svým mužům vyřítit se na nepřátelský tábor s pokřikem „Commandos!“. Na dezorientované příslušníky wehrmachtu situace působila dojmem, že na ně útočí mnohonásobná přesila, a jen s minimálním odporem se vzdali. Jackova padesátka Britů tak zajala 136 Němců. O „Šíleném Jackovi“ během bojů v Itálii se povídá jeden kuriózní příběh, byť není jistá jeho pravdivost. Podle něj během některého z útoků pronikl uprostřed noci do nepřátelské vesnice jen ve společnosti des. Ruffella, s cílem zničit tamější německé minometné po-

10 Military revue

| DUBEN 2017

zice. Jakmile našli německou hlídku, Jack se k ní připlížil, namířil na ni svůj meč a zařval: „Hände hoch! [Ruce vzhůru!]“ Vlivem toho, jak musel v ten okamžik Jackův zjev působit děsivě a neočekávaně, Němci se okamžitě vzdali. Churchill pak se zajatými Němci obcházel se stejnou strategií jedno postavení za druhým. Té noci měl takto Jack s Ruffellem zajmout 42 Němců, včetně kompletní obsluhy minometu. Od té doby si prý Churchill s radostí utahoval ze slepé armádní poslušnosti, pro Němce zcela typické. Vždy říkával: „Soudím, že pokud říkáte Němcům hlasitě a jasně, co mají dělat, a jste jim nadřízený, zvolají jen ‚Jawohl‘ a nadšeně se do toho pustí, ať je situace jakákoli.“

V průběhu roku 1944 vedly síly Osy na Balkáně čím dál tím tvrdší boje proti partyzánům Josipa Broze Tita. Britské velení považovalo tento odpor za vítanou pomoc, a proto se rozhodlo poskytnout Titovým partyzánům posily právě v podobě 2. oddílu Commandos, který vyrazil do oblasti ostrovů v Dalmácii, kde boje zrovna probíhaly. „Šílený Jack“ tehdy stanul v čele více než tisíce mužů, složených jak z vlastních commandos, tak i podpůrné skupiny Američanů a 26. dalmatské divize, tvořené právě Titovými partyzány. Sídlem Commandos se dočasně stal ostrov Vis, již zcela zbavený okupačních sil, z nějž Churchillovi muži vyráželi kontrolovat lodě blížící se k jugoslávskému pobřeží. Kromě toho také vedli diverzní útoky na sousední, ještě okupované ostrovy. Nejvýznamnější z těchto bojů přišel při útoku na ostrov Brač, který se rozpoutal 2. června 1944 a trval tři dny. Jako klíčové se ukázalo získání tří těžce opevněných kopců. Na nich ale držela své pozice silná německá posádka včetně dělostřelectva. Jejich svahy navíc chránily překážky z ostnatého drátu a minová pole. Churchill velel početnému oddílu, jenž měl za úkol právě obsazení jednoho z oněch tří kopců, nazývaného „kóta 622“. Tu se mu nakonec podařilo dobýt během nečekaného nočního útoku. Tento útok ale stál život většinu Churchillových mužů a vrcholu pak dosáhlo jen sedm z nich, přičemž dva měli navíc těžká zranění. Nepřátelští vojáci tuto pozici obklíčili, a její udržení se zdálo nereálným. Třetí den už zbývali jen Churchill a tři zranění commandos, kteří navíc zůstali bez munice. I „Šílenému Jackovi“ v tento okamžik došlo, že se z této bezvýchodné situace nemá šanci dostat. Říká se, že si tehdy už jen zoufale, fatalisticky sedl na zem a před postupujícími Němci začal na dudy hrát truchlivou, skotskou národní píseň Will ye no come back again?. Pravděpodobně se ale jedná jen o další součást Jackovy legendy, kterou o sobě on sám šířil. Churchillovu hru ukončil až jeden z Němců, který hodil do Jackovy blízkosti granát. Ten ho

HISTORIE omráčil a on padl do zajetí. Ke svému 2. oddílu Commandos se již nevrátil.

V zajetí

Churchillovo postavení v zajetí bylo velmi nejisté. Adolf Hitler totiž 18. října 1942 vydal tzv. „Kommandobefehl“, rozkaz nařizující, že všichni příslušníci Commandos mají být rovnou, bez soudu popraveni. Churchill tak měl opravdu štěstí, že se do zajetí vůbec dostal. Za to mohl patrně děkovat tomu, že mnoho německých důstojníků tento Hitlerův rozkaz ignorovalo. V zajetí Churchill následně putoval do Bělehradu a z něj do Berlína. Další část Jackovy legendy tvrdí, že po celou dobu zajetí ho chránilo také jeho příjmení. Nikdo si totiž nebyl jistý tím, zda není příbuzným britského premiéra Winstona Churchilla, což by z něj dělalo cenného zajatce. Během září 1944 se Jackovi podařilo uprchnout. Zanedlouho ale opět skončil v zajetí, ve kterém zůstal skoro do konce války. V dubnu 1945 převezlo komando SS skupinu zajatců, v níž byl i Churchill do Niederdorfu v jižním Tyrolsku. Konec války se ale blížil a všichni si už byli jistí výsledkem. Během dubna tak muži SS Jacka, společně s ostatními zajatci, propustili. Následně sám ušel 150 km až do Verony, kde narazil na americkou tankovou jednotku. Když 8. května 1945 skončila válka v Evropě, většina mužů se vrátila domů. Někteří britští commandos ale stále bojovali v barmské džungli proti vojákům Japonského císařství. Jack, nyní už na britských ostrovech, ale ještě stále neměl války dost. Požádal tedy o přeložení na bojiště do Barmy. Než se tam ovšem stihl dopravit, Japonsko umlčely americké atomové bomby v Hiroši-

mě a Nagasaki. „Šílený Jack“ to nesl s hořkostí a jednou údajně prohlásil: „Zatracení Amíci – nebýt jich, mohla válka ještě 10 let pokračovat!“

Po válce

Ani po válce se však Jack rozhodně nenudil. Zůstal i nadále v armádě a roku 1946 ho přeložili do skotského pluku Seaforth Highlanders. Zde potom v den svých čtyřicátin zahájil parašutistický výcvik. Poté sloužil jako parašutista u Seaforth Highlanders, než ho převeleli do Palestiny. Tam vykonával funkci zástupce velitele 1. praporu pluku horalské lehké pěchoty. V této době představoval Blízký východ opravdu neklidné místo, což ale Jackovi naprosto vyhovovalo. Britové se totiž právě tehdy vzdávali tohoto území a jejich blížící se odchod a chystající se vznik Palestiny a Izraele vyvolával čím dál tím větší nepokoje. Britové se ale až na pár výjimek do bojů příliš neangažovali. Jednou z oněch výjimek se ale stal např. 13. duben 1948. Toho dne přepadla skupina arabských ozbrojenců konvoj židovských lékařů a zdravotních sester mířící přes Jeruzalém do nemocnice Hadasa. Tato situace už nenechala Brity chladnými a rozhodli se zdravotníkům pomoci. Právě v tomto okamžiku se Churchill dostal znovu do boje a spolu s dalšími 12 vojáky pomohl při evakuaci oněch více než 700 osob. Tomuto útoku padlo za oběť 78 lidí, kteří zaživa uhořeli ve svých vozidlech, ale nebýt Jacka, mohla se tato čísla vyšplhat ještě výš. Roku 1948 jej velení degradovalo na majora. Není však známo, zda vlivem poválečného zmenšování armády či jestli jeho práci v Palestině považovalo velení za neúspěšnou. Dne 14. května 1948 pak britští vojáci Jeruzalém

definitivně opustili. Druhý den nato se rozpoutala první arabsko-izraelská válka, které se ale „Šílený Jack“ nezúčastnil, a ochrana lékařského konvoje se stala posledním momentem, kdy se Churchill zapojil do boje. Nějaký čas poté strávil Churchill v Austrálii. Tam také poznal surfing a přinesl tento sport do Británie. Z armády definitivně odešel v roce 1959. Legenda Commandos a nositel dvou Válečných křížů a Řádu za vynikající službu zemřel roku 1996 v anglickém Surrey jako spokojený, byť excentrický důchodce ve věku 89 let. Zůstalo po něm mnoho úžasných příběhů, přestože jejich věrohodnost není jistá. Norbert Brzkovský Zdroje: Jenšík, M.: Commandos útočí. Praha 2012; www.commandoveterans.org; en.valka.cz.

■  Jack Churchill hraje na své milované dudy u příležitosti znovuobnovení pamětní desky padlým britským vojákům na jugoslávském ostrově Vis, 1973

■  Snímek z průběhu války v Palestině, 1948 DUBEN 2017 |

Military revue 11

HISTORIE

„Železní žraloci” u mysu Dobré naděje

■  105mm dělo U-172 je připravováno k akci proti nepřátelské obchodní lodi

Velkoadmirál Karl Dönitz se v důsledku zvýšené spojenecké aktivity, jak ve vzduchu, tak na moři, a permanentně rostoucích ztrát rozhodl k přesunutí části dálkových ponorek do vzdálených vod jižního Atlantiku a Indického oceánu, kde očekával nejen tučnou kořist, ale především nižší stupeň ochrany. Ukázalo se to jako správný předpoklad.

■  Čtyřpalcové dělo korvety třídy Flower v akci, tedy takové, jaké použila HMS Rockrose při potopení U-179

12 Military revue

| DUBEN 2017

Již první nájezd ke Kapskému Městu skončil velkým úspěchem, a to navzdory tomu, že ve Velké Británii dokázali naprosto přesně určit počet do této oblasti vyslaných ponorek. Roger Winn, velitel sledování ponorek, jej na základě odposlechů s cizelérskou přesností odhadl na devět. Admiralita proto nařídila drasticky omezit dopravu v prostoru Kapského Města, přičemž cílovým přístavem se měl nově stát Durban na pobřeží východní Afriky. V období operace Torch měly plout lodě z Durbanu daleko na jih od Kapského Města a přeplouvat Atlantik směrem k Brazílii. Nic nezabralo. Protiponorkové síly byly sice přesunuty z jiných oblastí, ale na místo se dostávaly postupně, což „železným žralokům“ výrazně ulehčilo práci. V říjnu a listopadu 1942 tak do oblasti mysu Dobré naděje směřovaly U-68, U-156, U-159, U-172, U-177, U-178, U-181, U-504 a italská Cagni. Začátek nebyl příliš úspěšný. Kptlt. Helmut Witte se s U-159 podle plánu přiblížil 5. října na hladině ke Stolovému zálivu, ve kterém se u Kapského Města nacházelo kotviště, a našel jej prázdný. Místo toho byl plně ozářen světlomety a pod kontrolou radarového stanoviště na pobřeží. Dönitz nařídil zkusit to do půlnoci 8. října ještě jednou, pak měli kapitáni volný lov. Kptlt. Carl Emmermann se svou U-172, rovněž typu IXC, udeřil ještě před tímto datem, protože zpráva mu došla ve zkomolené podobě. Přesně v 5.02 hod. 7. října zasáhla na pravoboku americkou Chicksaw City (6196 grt) dvě torpéda. Bylo to nějakých 157 km jihojihozápadně od Kapského Města. Během tří minut šla ke dnu, přičemž zahynul kapitán, sedm členů posádky, jeden příslušník ozbrojené stráže a pasažér, který na lodi cestoval. Na mořském dně skončil i náklad 1400 t chromové rudy, kávy a kůží. Část posádky zachráněná korvetou HMS Rockrose neměla ani později příliš štěstí, protože dalších 12 jich 2. listopadu zahynulo na palubě nizozemské pasažérské lodě Zaandam (10 909 grt), potopené U-174. Emmermann nelenil a pokračoval v lovu. Přibližně 111 km severozápadně od Kapského Města dostal dvěma torpédy panamskou mo-

HISTORIE

■  Americká obchodní loď Chicksaw City v doku. V době potopení již byla vyzbrojena děly a kulomety

torovou obchodní loď Firethorn (4700 grt). První zasáhlo levobok pod můstkem a druhé v rychlém závěsu strojovnu, načež se šesti děly vybavený Firethorn během dvou minut potopil. Zahynul kapitán Paul F. Schulz, 10 členů posádky, včetně dvou Američanů, a dva příslušníci ozbrojené stráže. I zde si osud s přeživšími ošklivě zahrál: osm jich zahynulo na Zaandamu. Pro posádku U-172 šlo o cennou kořist, protože loď ve skutečnosti patřila United States Lines a do Suezu převážela tanky a válečné zásoby. Emmermann měl opravdu „z pekla kliku“, protože brzy narazil na další loď, řeckou Pantelis (3845 grt), směřující do Buenos Aires. Zasáhl ji v 1.40 hod. 8. října doprostřed trupu elektrickým torpédem G7e. Pouze dvěma kulomety vyzbrojený parník šel po výbuchu kotle do dvou minut pod hladinu. Při potopení 74 km jihozápadně od Kapského Města zahynulo 28 členů posádky, pět jich zachránila výše zmíněná korveta. „Železní žraloci“ však svou vražednou pouť teprve začínali. Kptlt. Helmut Witten se svou U-159 udeřil pět minut před stanoveným časem, tedy ve 23.55 hod. 7. října. Torpédo zasáhlo britskou obchodní loď Boringia (5821 grt) na pravé straně pod skladovým prostorem č. 3, a to 222 km západojihozápadně od Kapského Města. Sledoval ji podle navigačních světel tři hodiny a zaútočil až těsně před půlnocí. Tak jako u předchozích lodí, ani tato nebyla kvůli poškození schopna vyslat signál.

Zastavila se a začala se rychle potápět. Posádka zrovna nasedala do čtyř kovových člunů, když ji v 0.06 hod. na pravoboku zasáhlo druhé torpédo. Během 10 minut byla pod vodou a s ní i 21 členů posádky, společně se čtyřmi střelci, obsluhujícími dvě děla a čtyři kulomety. Posádka ponorky se po výslechu zachovala tradičně galantně a poslala člun směrem k nejbližšímu pobřeží. Loď, která je za sedm hodin nabrala, dostala zásah torpédem, přičemž zahynulo sedm zachráněných, včetně stevardky, manželky padlého hlavního důstojníka. Jednalo se o britskou Clan Mactawish (7631 grt), potopenou 185 km západojihozápadně od Kapského Města. Kromě nich šlo pod vodu i 54 členů posádky a střelců, včetně kapitána Ernesta Edwina Arthura. Útoku na Matheran, který měl vyzvednout trosečníky, pak zabránilo překvapivě se objevivší letadlo. Téhož 8. října udeřil i korvetní kapitán Karl-Friedrich Merten se svou U-68. Vyvražďovací operaci ve 2.31 hod. začal zásahem do pravé zadní části řecké Koumoundouros (3598 grt), s 5539 t kukuřice. V té chvíli se pohybovala rychlostí 12,9 km/h asi 37 km jihozápadně od Cape Pointu. Ránu z milosti dostala ve 3.13 hod. a opět do zádě. Ztráty čítaly pět mrtvých, včetně 3. strojníka. Přibližně 28 km západně od mysu Dobré naděje zasáhlo ve 3.46 hod. jedno ze dvou U-68 vystřelených torpéd nizozemskou loď Gaasterdijk (8679 grt). Potápěla se velmi pomalu, a tak ve 4.16 hod. dostala ránu, která způsobila výbuch munice záďového děla. Překvapivě ani tehdy nedošlo ke ztrátám na životech a všech 64 trosečníků bylo převzato torpédoborcem HMAS Nizam. Ve 20.51 hod.

■  Dönitz se svým ponorkovým štábem

zasáhlo torpédo 46 km jihozápadně od mysu Dobré naděje americkou loď Swiftsure (8207 grt). Posádka bojovala s požárem 30 minut, poté ve třech člunech kroužila okolo lodě, ale ta pořád hořela – ostatně, vezla 70 000 barelů motorové nafty. Tanker se nakonec potopil plných 62 hodin po zásahu a posádka byla odvezena britskou minolovkou. Pak měla to „štěstí“, že se nalodila na Zaandam, kde po jeho potopení 16 z nich zahynulo. Merten dokázal toho dne zasáhnout ještě britskou Sarthe (5271 grt). Ve 22.02 hod. ji uprostřed trefilo z levé strany torpédo. Byla na cestě do Buenos Aires, byť pouze se zátěží, a škody utrpěla asi 65 km jihojihozápadně od mysu Dobré naděje. Posádka zahlédla potápějící se Swiftsure, ale nebyla dostatečně rychlá, aby se nebezpečí vyhnula. Hlídka zahlédla stopu torpéda, jež roztrhlo levou část lodě pod můstkem, načež se parník začal potápět. Při explozi byl zničen přední záchranný člun, a tak zbytek posádky musel využít poslední dva. Druhý úder dostala loď ve 22.39 hod., a to opět před můstkem, načež se rozlomila a šla ke dnu. V 7.00 hod. následujícího dne zachránil všech 57 osob HMSAS Vereeniging. Řádění Mertena stále nekončilo, protože 9. října ve 3.44 hod. dostala zásah torpédem i americká Examelia (4981 grt). Na té zahynulo 11 lidí a pod vodou byla během sedmi minut. Zachránění měli opět tu smůlu, že se nalodili na Zaandam – 21 jich s ní zahynulo. Za hodinu a 10 minut dostal torpédem i Belgian Fighter (5403 grt), na němž 126 km ■  Italská ponorka Cagni

DUBEN 2017 |

Military revue 13

HISTORIE

■  Členové posádky ponorky typu IX vstupují na břeh

jihojihovýchodně od Kapského Města exploze zabila pět a zranila dva členy osádky. Druhý zásah, v 5.17 hod., na levé straně způsobil rychlé potopení zádí napřed. Trosečníci byli zachráněni americkou obchodní lodí John Lykes a poslední dva lidé na raftu 14. října britskou Ocean Justice, jenže ta šla ke dnu 7. listopadu činností U-505. Oba nešťastníci však přežili i tuto ďáblovu nástrahu. V 11.54 hod. znovu zaúřadoval Kptlt. Helmut Witte, který 370 km jihozápadně od Kapského Města trefil americkou Coloradan, naloženou 2500 t manganové rudy, 29 t obecného nákladu a tunou zlatého koncentrátu. Sice kličkovala rychlostí 15 km/h, ale nebylo jí to nic platné: po zásahu šla pod hladinu během osmi minut a s ní i šest členů posádky. Z 15 zachráněných, kteří se následně znovu ocitli na Zaandamu, jich zahynulo šest. Merten mezitím musel řešit vlastní problém: při rutinním ponoření se mu U-68 vymkla z rukou a pod ostrým úhlem sjela do 200 m, kde převzalo kontrolu nouzové ovládání a stabilizovalo ji. Dönitz kromě běžných devítek vyslal do těchto vzdálených vod i nové a neohrabané ponorkové křižníky IXD2. Jedním z nich byla

i U-179 (korvetní kapitán Ernst Sobe), které se 8. října v 16.07 hod., po celých 55 dnech plavby, podařilo zasáhnout na pravoboku pod skladištěm č. 4 britskou nákladní loď City of Athens (6558 grt). Ta převážela do Alexandrie 5646 t vojenského a dalšího nákladu, včetně výbušnin. Stalo se tak 111 km západoseverozápadně od Kapského Města. Při výbuchu zahynul jeden indický požárník, zbytek se nalodil na záchranné čluny – ale ještě předtím odeslal signál. Navíc, hlídka spatřila periskop ponorky. V 16.31 hod. zasáhlo loď na levé straně pod skladištěm č. 2 druhé torpédo. Rychlé potopení bylo sledováno i z U-504, byť z dost velké vzdálenosti, protože se nad oblastí objevil první hudson. Okolo 22.00 hod. byli motorovým člunem tažení trosečníci zachráněni HMS Active. Radarový operátor nahlásil kontakt ve vzdálenosti pouhých 2286 m, takže kapitán Lt.Cdr. Michael Wilfred Tomkinson nařídil plnou parou vpřed. Hlídky ohlásily na hladině velkou ponorku, a když se torpédoborec dostal na vzdálenost 730 m, rozsvítil reflektory a dělostřelci zahájili palbu. Ponoření typu IXD2 však trvalo poměrně dlouho a Active najela rychlostí 46 km/h na vzniklý vír, do něhož svrhla 10 hlubinných náloží, nastavených na 15–30 m. Jejich výbuchy vyhodily U-179 opět na hladinu, kde se na chvíli zastavila a pak rychle klesla do hlubin. Zahynulo všech 61 mužů na palubě. Poblíž se ještě nacházela Emmermannova U-172, na kterou neúspěšně zaútočila korveta HMS Rockrose, která nedávno zachránila 42 trosečníků z Chicksaw City. Blízké výbuchy alespoň mírně poškodily jeden z příďových torpédometů. K návratu ponorky však nevedly. Stejně jako sonary U-172, zachytily potápění Sobeho ponorky i přístroje U-68. Přes tuto ztrátu pokračovali Němci v úspěšném lovu. Dne 10. října v 10.28 hod. dostala dvojitý zásah britská transportní loď Orcades (23 456 grt), přestože plula klikatým kurzem rychlostí 24 km/h. Torpéda trefila levou stranu: konkrétně, jedno prostor mezi 1. a 2. skladištěm a druhé 6. skladiště. To způsobilo zablo-

■  Korvetní kapitán Hans-Georg Friedrich Poske, velitel U-504, po návratu z úspěšné operace 11. prosince 1942 v Lorientu

kování kormidla a nefunkčnost levého motoru. Třetí zásah dostala v 10.45 hod. pod skladiště č. 3, načež ji většina cestujících opustila. Dobrodružství však teprve začínalo. Čtvrté torpédo v 10.54 hod. selhalo a minulo. Po odeslání nouzového signálu poddůstojnickým telegrafistou se navíc podařilo znovu rozběhnout levý motor a dosáhnout rychlosti 13 km/h. Loď se přestala točit a zamířila k pobřeží. U-172 se vynořila, aby ji předjela, ale z lodě, na které bylo celkem šest děl a pět kulometů, začali střílet po něčem, co považovali za periskop. Emmermann tedy zamířil opět pod hladinu a v 12.49 hod., 12.50 hod. a 12.54 hod. zasáhl třemi torpédy pravobok. Šest minut po posledním zásahu, který jí „zlomil vaz“, šla ke dnu. Potopení nepřežilo 45 lidí, z toho 27 členů posádky, část z nich na zatopeném záchranném člunu, který odplul pryč od ostatních. Ponorku se pokusilo následně potopit letadlo, ale minulo. Zachránit se podařilo 1022 lidí, v drtivé většině vojenských osob, ovšem náklad v podobě 3000 t a 2000 balíků poštovních zásilek klesl na dno s lodí. O vyzvednutí trosečníků se po-

■  HMAS Norman

14 Military revue

| DUBEN 2017

HISTORIE starala polská obchodní loď Narwik, později doprovázená HMAS Nizam a HMS Foxhound. Kolaps britské ochrany měl pokračovat, ke dnu šel totiž další transport. Ponorkový křižník U-178 již 10. října v 8.29 hod. zasáhl jedním torpédem do strojovny britskou RMS Dutchess of Atholl (20 119 grt). Opět jí nepomohlo, že plula klikatým kurzem, a dokonce rychlostí přes 27 km/h – jedno ze dvou torpéd si ji přesto našlo. Po zásahu se otočila o 180°, rozsvítila světla a zastavila se. Druhá dvojice torpéd byla vystřelena v 8.37 hod. a minimálně jedno z nich zasáhlo totéž místo. Poté byl vydán rozkaz k opuštění lodě a nalodění pasažérů na záchranné čluny. Další torpédo (v 9.18 hod.) minulo, ale konečný úder přesto přišel o tři minuty později, kdy zásah utrpěl prostor těsně vedle skladiště č. 3 pod stěžněm. Poslední členové posádky, včetně kapitána Henryho Allinsona Moorea, opustili loď v 9.45 hod. Při potopení byli zabiti jen čtyři členové posádky, ztracen náklad 3500 t a zničeno šest záchranných člunů. Dutchess of Atholl se pomalu nakláněla na levobok, až v 11.25 hod. potichu vklouzla do hlubin oceánu. Těsně před potopením se U-178 přiblížila k člunům a posádka se tradičně zeptala na jméno lodě, typ nákladu a přístav určení. Po zhoršení počasí byli téměř všichni ve člunech postiženi mořskou nemocí – naštěstí se 11. října v 11.30 hod. objevila HMS Corinthian, navedená dřívějšími nouzovými signály, a nabrala je na palubu. Dva dny nato, 13. října v 13.37 hod. dopadla špatně i britská loď Empire Nomad (7167 grt). Zasažena byla torpédem U-159 mezi skladovým zásobníkem a parním kotlem. I když loď další dvě torpéda (ve 13.55 a 14.05 hod.) minula, třetí (ve 14.08 hod.) našlo svůj cíl na pravé straně pod můstkem. Zatímco většina posádky loď opustila, kapitán John Thomas Nelson a dva radisté na ní zůstali, aby pomocí nouzové radiostanice nahlásili, co se stalo. Po druhém zásahu (ve 14.46 hod.) pod skladiště č. 2 se však utopili, stejně jako tři další členové posádky. Poslední, sedmý zemřel na utrpěné popáleniny 14. října na člunu. Posádka ponorky předtím promluvila s trosečníky a poskytla informace o kurzu a vzdálenosti k nejbližšímu přístavu a také obvazový materiál pro dva zraněné. Zbylých 19 bylo zachráněno britskou lodí Tynebank, 14 HMAS Norman a posledních 13 až 23. října panamským tankerem Elisha Walker. Witte si potopením Dutchess of Atholl vysloužil, s předchozí úspěšnou plavbou do Karibiku, udělení Rytířského kříže. Důvodem bylo 11 lodí a jedna poškozená z předchozí plavby a nyní další čtyři. Ponorky se dále pohybovaly směrem na jih, okolo 40. stupně jižní šířky, notoricky známého svým úděsným počasím. To se potvrdilo a posádky v hlídkových věžích byly otloukány větrem a vysokými vlnami. Velitelé však doufali, že zde zachytí na jih odkloněnou dopravu. První, kdo s tímto předpokladem uspěl, byl korvetní kapitán Hans-Georg Friedrich Poske s U-504, který 17. října v 6.15 hod. dostal britskou Empire Chauce (5970 grt). Loď, jež

vezla 2000 t surového železa a 6500 t běžného nákladu, včetně čaje a pošty, klesla na dno 832 km jižně od Kapského Města, a to se ztrátou tří mužů. Zaskóroval i šest dnů nato, kdy ve 23.12 hod. 23. října 274 km východojihovýchodně od East Londonu v Jižní Africe, kam nově zamířil, zasáhl jedním ze dvou vystřelených torpéd britskou loď City of Johannesburg (5669 grt). Ta šla ke dnu po druhém zásahu (ve 23.40 hod.), když trefil skladiště č. 2 na levé straně. Zahynuli čtyři nájemní indičtí vojáci/námořníci (tzv. „Lascar“), zbylí skončili ve člunech. V 18.43 hod. 26. října byla americká Anne Hutchinson (7176 grt) zasažena na pravé straně dvěma ze čtyř ponorkou vystřelených torpéd. Stalo se tak 111 km východně od East Londonu. První dvě ji minula před pěti minutami jen proto, že zrovna prováděla pravidelný obrat doprava. Obě trefy poblíž motorů byly téměř současné, zabily tři muže a způsobily otvor 4,3 × 4,9 m, zničení šroubové hřídele, zastavení motorů, zničení radiostanice a výpadek elektřiny. Posádka a dělostřelci (pět děl a dva kulomety) loď opustili, načež ji v 19.28 hod. zasáhlo třetí torpédo, které způsobilo explozi kotlů. Ponorka pak vyjela na hladinu, ale poté oblast opustila, protože v dáli spatřila světlomety a loď vypadala na odpis. Skutečně se tak stalo, protože když ji 29. října objevil jihoafrický ozbrojený trauler HMSAS David Haigh a přístavní remorkér, museli pod ni položit nálože, které ji rozpůlily. Druhou polovinu sice 1. listopadu dotáhli do Port Elizabeth, ale loď nebyla nikdy zrekonstruována. Její kapitán – John Wilhelm Stenlund – byl navíc oprávněně kritizován, že na ní zanechal důležité dokumenty. Poslední den měsíce ještě poslal 333 km jihovýchodně od Durbanu ke dnu Empire Guidon (7041 grt) se 7032 t vojenského nákladu a uhlí (pět mrtvých) a 388 km východně od Durbanu loď Reynolds (5113 grt, 47 mrtvých) s vojenským nákladem. Třetího listopadu pak svou úspěšnou sérii zakončil potopením lodě Porto Alegre (5187 grt, jeden mrtvý) s 3500 t nákladu, včetně dřeva, vlny, palmového oleje, kávy a rýže. Konce naopak neměla úspěšná žeň U-159. Witte potopil 29. října dvě lodě: britskou Ross (4978 grt, jeden mrtvý) s 2000 t manganové rudy a Laplace (7327 grt) s 6988 t uhlí. Operace pokračovaly potopením dalších lodí. Celkový výsledek byl impozantní: devět německých ponorek potopilo, včetně cesty tam a zpět, 64 obchodních lodí o tonáži 407 952 brt. Jedna italská ponorka přidala 29. listopadu 88 km jižně od mysu Dobré naděje řeckou loď Argo (1995 grt/brt, 18 mrtvých). To vše při jediné ztracené ponorce.

■  HMT Orcades na Středním východě

■  Můstek korvety

■  HMT Dutches of Atholl, potopená 10. října 1942 torpédy ponorkového křižníku U-178 typu IXD2

Mgr. Tomáš Bouzek Zdroje: Blair, C.: Hitlerova ponorková válka. Pronásledovaní, 1942–1945. Brno 2005; Hrbek, J. – Hrbek, I.: Námořní válka vrcholí. Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Praha 1995; Hrbek, J. – Hrbek, I.: Vítězství přichází z moře. Od vylodění u Anzia po kapitulaci v Tokijském zálivu. Praha 1999.

■  Loď typu Liberty je odtlačována remorkérem DUBEN 2017 |

Military revue 15

POZEMNÍ TECHNIKA

BTR-4

OPRAVA CIZÍCH CHYB

Rodina sovětských kolových obrněných transportérů BTR, začínající typem BTR-60, měla řadu nedostatků. Přesto vydržela ve výzbroji prakticky dodnes. Po rozpadu Sovětského svazu se o modernizaci pokoušely závody na území Ruské federace a Ukrajiny. Na rozdíl od ruských BTR-90 se ukrajinské BTR-4 dočkaly exportu. Po rozpadu Sovětského svazu zůstala část velkých zbrojovek na území Ukrajiny. Jednou z nich byl závod ChKBM (Charkivskoje Konstruktorskoje Bjuro z Mašinooborudovanja im. O. Morozova) v Charkově. Konstrukční kancelář a závod měly bohaté zkušenosti s výrobou tanků T-34, T-44 a T-54/55. V závěrečném období se konstruktéři podíleli na vývoji dieselové verze tanku T-80, která se na půdě závodu vyráběla. Po osamostatnění Ukrajiny se ChKBM poměrně úspěšně prosadil s novými modifikacemi zbraňových systémů pro zákazníky tradičně používající sovětskou techniku, ale pustil se i do vývoje nových.

Neřešené vady koncepce

Na rozdíl od ruských konstruktérů se jejich ukrajinští kolegové rychleji oprostili od ustálených konstrukčních dogmat. Mnohem více

úsilí věnovali analýze volných míst na trhu a potřeb potenciálních zákazníků. První zkušenosti získali s transportérem BTR-3, který byl přímým pokračovatelem sovětských BTR-80. Hlavními změnami byla montáž šestiválcového vznětového motoru Deutz BF6M1015 s výkonem 240 kW, šestistupňové automatické převodovky Allison MD3066, klimatizace Webasto C6 a zbraňového modulu KBA-105 Škval. BTR-3 byla aktivně prezentována na různých výstavách vojenské techniky, což přineslo nejen domácí, ale i zahraniční objednávky. Díky tomu si Ukrajinci udrželi kontakt se zákazníky a po konzultacích se jim podařilo poměrně přesně definovat požadavky na nový transportér. Největší vadou BTR-3, zděděnou po sovětských předchůdcích, byla koncepce s motorem vzadu. Toto řešení bylo vynuceno použitím vodometů, které se osvědčily na tanku PT-76

a nabízely možnost dosažení vyšší rychlosti při překonávání vodní překážky, lepší řiditelnost na vodě a menší citlivost na nasátí štěrku, bláta a jiných nečistot. Velmi nepříjemnou daní za toto řešení byla nemožnost opouštět bojový prostor zadními dveřmi. Výsadek musel vystupovat vrchními příklopy a seskakovat z výšky kolem 1,25 m. To často vedlo k větším či menším zraněním vojáků, obtěžkaných výstrojí a výzbrojí. Později byla korba upravena a bojový prostor bylo možné opustit bočními dveřmi mezi koly. Ale dveře byly úzké a vystupování šesti vojáků v plné výstroji a výzbroji bylo pomalé. Navíc, umístění dveří mezi koly zvyšovalo riziko zachycení výstrojních součástek, takže transportér musel při výsadku prakticky zastavit, což zvyšovalo jeho zranitelnost. Nakládání objemnější výzbroje nebo nosítek bylo téměř nemožné.

Jiná doba – jiné požadavky

■  BTR-4 s modulem Parus na výstavě

16 Military revue

| DUBEN 2017

Druhou méně viditelnou, ale neméně vážnou vadou byl špatný výhled z místa řidiče. Transportér byl navržen v době studené války, kdy se počítalo s přesuny v kolonách, po silnicích s omezeným civilním provozem. Za dostatečný byl považován jeden zasklený průzor vpředu. Ale od té doby se situace značně změnila. Dnešní nasazení v konfliktech omezené intenzity vyžaduje výhled porovnatelný s nákladním vozidlem. Kromě toho bylo nutné definovat budoucí použití vozidla, protože původní vozidla BTR-60/70/80 nedisponovala pancéřovou ochranou vyžadovanou na dnešním bojišti. Ukrajinci se vzdali snahy konkurovat novým kolovým transportérům typu Boxer, Stryker, VBCI nebo Eitan a soustředili se spíše na hlídkové vozidlo s větší palebnou silou.

POZEMNÍ TECHNIKA Původním záměrem byla pouhá modernizace BTR-3. Z výkresů je zřejmé, že silueta vozidla se proti BTR-80 (BTR-3) prakticky nezměnila. Navzdory tomu, že z hlediska rozmístění desantu nebyl šikmý boční pancéř ideální a nárůst balistické odolnosti zdaleka nevyvažoval potíže spojené s touto koncepcí, zůstaly zachovány rozměry i úhly sklonu pancéřových plátů většiny korby. Nejviditelnější změnou bylo posunutí prostoru řidiče a velitele dopředu. Díky tomu bylo možné na boky doplnit dveře, usnadňující vystupování a nastupování. V jejich horní části je umístěno okno s neprůstřelným sklem, výrazně zlepšující výhled do stran. Neprůstřelná skla se objevila také v čelním pancéřovém plátu. Pro zvýšení balistické ochrany je lze zakrýt dopředu a dolů sklápěnými pancéřovými pláty. Změnou, která není příliš vidět, ale z hlediska použitelnosti transportéru je zásadní, je odlišná konfigurace vnitřního uspořádání. Ukrajinským konstruktérům se konečně podařilo zbavit motorů umístěných vzadu. U BTR-4 je použita koncepce u nás známá např. ze středních kolových obrněných transportérů OT-64 SKOT nebo z německých transportérů TPz Fuchs (Transportpanzer), kde sedí řidič a velitel vedle sebe v přední části vozidla a motor mají umístěný za zády. Následuje bojový prostor s věží nebo zbraňovým modulem a vzadu je prostor pro výsadek. Ten může vozidlo opouštět dvojicí velkých dveří. Konstruktérům bylo zřejmé, že doby „jistých“ odběratelů z oblastí pod sovětskou sférou vlivu jsou nenávratně pryč. Proto byl od začátku kladen důraz na možnost montáže různých hnacích jednotek, jak východní, tak západní provenience, a zabudování různých zbraňových modulů, příp. modulů s jeřábem nebo vyprošťovacím ramenem, což se ukázalo být velmi prozíravé. Podvozek byl dimenzován tak, aby bylo možné podle požadavků zákazníka zvýšit úroveň pancéřové ochrany.

Úvahy o výzbroji

Postupně se ukázalo, že bude nutné zvýšit strop v prostoru pro výsadek. Konstruktéři toho dosáhli poměrně snadno: prodloužením bočních plátů a přivařením chybějících částí, takže v zadní části korby vznikl stupeň. Aby měl výsadek možnost opustit vozidlo i stropními průlezy, byly na boky doplněny schránky na vybavení, fungující zároveň jako stupačky k seskočení vojáků z akceptovatelné výšky. Ale ani toto řešení nebylo definitivní. Pro zvýšení pravděpodobnosti přežití výsadku při najetí na minu bylo nutné namontovat samostatné sedačky zavěšené na strop. Při silně skloněných bocích však bylo uvnitř málo místa. Proto konstruktéři zmenšili úhel sklonu bočních plátů a zvětšili výšku stropu bojového prostoru i prostoru pro výsadek. Změna je dobře identifikovatelná podle toho, že „zub“ původně umístěný za věží se posunul před ni. Z boků byly odstraněny schránky na vybavení, zůstala jen stupačka pro výsadek, podobná BTR-60/70/80. Místo toho se na bocích objevi-

ly úchyty pro představné mřížové pancéřování, zvyšující ochranu před zásahem RPG nebo řízenými střelami s kumulativní bojovou hlavicí. Jak jsme zmínili, u BTR-4 se od začátku uvažovalo o možnosti modulární změny výzbroje. Nicméně, konstruktéři považovali za optimální nabídnout alespoň jeden modul jako primární. V případě BTR-4 se zvažoval modul BAU-23-2, zděděný ještě po původní řadě BTR, a nově vyvinutý modul Grom. Volba nakonec padla na druhý jmenovaný. Modul Grom byl výsledkem dlouhodobých vývojových studií zabývajících se externě lafetovanými zbraněmi. Navíc, nelze přehlédnout vliv francouzské školy, prosazující od 50. let kyvné věže. Kyvné věže měly velkou výhodu při použití nabíjecího automatu, který se pohyboval společně se zbraní a vychyloval se o stejný úhel, takže zůstával v ose závěru. Jeho konstrukce tak mohla být velmi jednoduchá. Externě lafetované zbraně vyřešily problém s větráním věže. Modul tvořila jen nízká věžička s periskopy, ve které měl operátor hlavu. Jeho tělo bylo pod úrovní stropu korby a na sedačce se otáčel spolu s věží. Díky tomu měl při menší hmotnosti modulu stejnou pancéřovou ochranu, jakou nabízela korba. Výzbroj modulu Grom tvořil 30mm kanon ZTM-2 (2A42), 7,62mm kulomet KT (PKT) a protitankový systém 9P135M Konkurs. Nevýhodou této koncepce byly velké rozměry (hlavně výška) celého modulu a větší objem zabraný otočným stanovištěm operátora uvnitř korby. Zdálo by se, že řešením je použití pevného stanoviště operátora. V takovém případě by byl pohyblivý modul zaměřován pomocí kamer, s výnosem obrazu na LCD monitor operátora. Ale stejně jako v řadě podobných zahraničních aplikací se ukázalo, že operátor velmi rychle ztrácí orientaci a situační povědomí. Kompromisem byl modul Šturm, používaný na BTR-3E, kde se stanoviště operátora otáčelo zároveň s věží, ale pohled ven zprostředkovávaly pouze kamery. Modul Šturm byl testován i na BTR-4, nebylo to však ideální řešení. Část bloků musela být rozmístěna v prostoru pro vý-

■  BTR-4 během jízdních zkoušek

sadek, čímž se zmenšil jeho využitelný objem. Kromě toho měl modul jen velmi malou depresi. Navíc, pro střelbu přes příď vozidla bylo ústí hlavně příliš nízko a nebylo možné postřelovat cíle v blízkosti vozidla. Proto byl pro BTR-4 vyvinut nový modul Parus, vycházející z osvědčeného modulu Šturm. Hlavní změnou bylo zvětšení rozměrů věže modulu, což umožnilo posunout osu kanonu výš a zvětšit jeho palebný průměr. Na BTR-4 může modul ovládat střelec, ale obraz kamer vidí na svém LCD monitoru i velitel, který může v případě nutnosti převzít řízení palby. Na původní BTR-4 mohl velitel, při zavřené pancéřové cloně, pozorovat okolí jen třemi periskopy. V levé zadní části modulu Parus je panoramatická kamera, otočná o 360°, kterou je možné vysunout o 0,5 m nahoru, takže velitel má možnost kruhového rozhledu. Díky sdílení obrazu s operátorem je snazší předávání cílů. Po demontáži periskopů bylo možné zvětšit průměr příklopu velitele. Rozměrný motorový prostor pojme dvoj- nebo čtyřtaktní dieselové motory. Dvojtaktní typy zastupuje především charkovský 3TD (tříválcový Turbo Diesel) s výkonem 500 k (368 kW). Jed-

■  BTR-4 s modulem Grom při vjezdu do vody DUBEN 2017 |

Military revue 17

POZEMNÍ TECHNIKA

■  BTR pro Irák

ná se o vícepalivový kapalinou chlazený tříválec s horizontálně umístěnými protiběžnými písty a dvěma klikovými hřídeli. Tyto motory jsou standardně vybaveny ejektorovým chlazením, proto vozidlo postrádá klasické výfukové potrubí. Spálené plyny odcházely mříží pro odvod teplého vzduchu od chladičů. U vozidel s motory 3TD je na pravém boku v pancéřové krabici umístěn vzduchový filtr. Při vývozu do zemí orientovaných více na západní techniku nabízí výrobce možnost montáže čtyřtaktních dieselů Deutz nebo Iveco. Tyto motory mají standardní kapalinové chlazení, kde vzduch přes chladiče žene ventilátor.

První objednávky

Výrobní závod se nijak netajil tím, že hlavní úsilí je zaměřeno na zahraniční zákazníky, kteří v minulosti používali sovětskou techniku. První objednávka na 420 transportérů přišla z Iráku. Irácké ozbrojené síly požadovaly celou rodinu bojových vozidel: obrněný transportér, velitelské vozidlo s rozšířeným radiovybavením, sanitní verzi pro převoz raněných a vyprošťovací vozidla. Irácké verze mají novější korby s menším sklonem boků. Pohánějí je ukrajinské motory 3TD, ale skříň se vzduchovým filtrem je na levém boku. Na čelním plátu je střílna, která umožňuje veliteli vést palbu z osobní zbraně. Mírně upraven byl i vnější tvar modulu Parus. Další zahraniční zakázka přišla z Kazachstánu, kde se BTR-4 montují z dílů a celků zaslaných z Ukrajiny. Zahraniční zakázky se staly pobídkou i pro ukrajinské ministerstvo obrany, které potřebovalo náhradu za nejstarší transportéry zděděné po rozpadu Sovětského svazu. Ministerstvo

18 Military revue

| DUBEN 2017

objednalo výrobu 10 transportérů, ale požadovalo úpravy, aby BTR lépe vyhovoval koncepci nasazení v rámci ukrajinské armády. Jinými slovy, BTR-4, koncipovaná jako hlídkový transportér pro lokální konflikty, měla být upravena do podoby transportéru, schopného přepravovat na bojišti pěchotu a doprovázet tanky. Pro plnění takových úkolů byla pancéřová ochrana přední části vozidla nedostatečná. Konstruktéři ji museli upravit. Zcela rezignovali na požadavek dobrého výhledu, protože při

plánovaném způsobu nasazení nebyl podstatný. Pro zvýšení pancéřové ochrany se zvažovala dvě řešení. Přídavný pancíř byl po prvních studiích zavržen a konstruktéři příď kompletně přepracovali. Z přední části vozidla zmizel stupeň s okny a byl nahrazen jedním pancéřovým plátem skloněným pod velkým úhlem od kolmice. Z boků byly odstraněny dveře. Řidič a velitel nastupují vrchními příklopy. Aby se k nim dostali, objevily se mezi prvním a druhým kolem stupačky jako na původních BTR-60/70/80. Oba muži dostali věžičky, každá má čtyři periskopy. Na velitelské věžičce se otevírá jen příklop. Levá věžička se odklápí celá. V přizvednuté poloze může řidič ovládat vozidlo s hlavou ukrytou pod pancéřem, částečně chráněný před nepřízní počasí. Největší změna postihla zadní část transportéru, kde byla dvojice dveří nahrazena sklopnou rampou. Je s podivem, že toto řešení, používané na západních transportérech od dob legendární M113, se u postsovětských vozidel objevilo až po více než půl století. Rampa je sklápěna hydraulicky a je doplněna dveřmi umožňujícími opustit vozidlo nouzově i v případě, že by došlo k poruše hydrauliky. Tato varianta, označená „BTR-4MB“, byla veřejnosti poprvé představena na výstavě IDEX 2013. Vystavený prototyp byl poháněn motorem Deutz, což je mírně řečeno zvláštní, pokud vezmeme v úvahu, že vozidlo je určeno pro ukrajinské ozbrojené síly. Vysvětlení je prosté: Na prototyp bylo přestavěno některé z vozidel nabízených pro nerealizované zahraniční kontrakty. Emerich Drtina Foto: archiv, MO UA, MO RF, www.valka.cz, autor ■  BTR-4MB bez bočních dveří

Váš partner na direct mailingové kampaně a hromadné rozesílání

iskovin

výroba t

kompletace

speciální ba lení a kompleta ce

obálek

personifikace

adresné i neadresn é doručování

databázovýg marketin

www.dmservices.cz DM SERVICES s.r.o. • [email protected] • +420 733 640 033 • +420 603 599 948 Provozovna: Bratří Štefanů 1120/64b, 500 03 Hradec Králové

Prožijte dobrodružnou plavbu s Thomasem Kyddem, obyčejným mužem, z něho se stane pravý mořský vlk. První kniha celosvětově úspěšné historické série.

Nejnovější poznatky a často nečekané s překvapivé objevy, které dozajista zaujmou a přímo vzbudí účast.

www.brana-knihy.cz

HISTORIE

ESTONŠTÍ LETCI V BOJI (1. část)

Na východní frontě se Němci setkávali s velmi nepříjemnou noční aktivitou sovětských dvouplošníků Polikarpov U-2 (Po-2) či R-5, během rušivých akcí efektivně napadajících přifrontové cíle. Taktiku se pokusila napodobit také Luftwaffe a od podzimu 1942 vytvářela na východě pro obdobné operace pomocné bombardovací letky (Behelfskampfstaffeln).

Osádky pocházely z různých spojovacích, transportních a dalších pomocných útvarů, uplatnění nalezli také letci se zdravotními omezeními. Rovněž výzbroj byla improvizovaná: užívaly se dostupné lehké stroje (včetně kořistních) či zastaralé bojové letouny, stažené od pilotních škol a vybavené pumovými závěsníky. Útvary záhy změnily označení na „Störkampfstaffeln“ (rušivé bombardovací letky). Taktika převzatá od nepřítele uspěla i v rámci Luftwaffe. V roce 1943 byly jednotlivé letky sloučeny do skupin (Störkkampfgruppen) a na podzim reorganizovány a přeznačeny na „Nachtschlachtgruppen“ (noční bitevní skupiny). Na východní frontě poté působily NSGr. 1, 2, 3, 4, 5, 6, 10, 11 a 12, do protipartyzánských akcí v okupované Jugoslávii zasahovala NSGr. 7, ve Finsku operovala NSGr. 8 a na italské frontě NSGr. 9. Vedle německého personálu u těchto útvarů sloužili také zahraniční piloti. Estonci tvořili základ NSGr. 11, tedy „Nachtschlachtgruppe 11 (estnish)“. ■  Podstatnou roli při vytváření estonského letectva pod německou patronací sehrál Gerhard Buschmann (vpravo), velitel jednotky Sonderstaffel Buschmann. Snímek pochází z roku 1941 a uprostřed stojí důstojník Abwehru

20 Military revue

| DUBEN 2017

Estonští letci v boji proti Sovětům

Jen malý historický exkurz: Samostatné Estonsko vzniklo ve zmatcích provázejících rozpad carského Ruska a vznik Sovětského svazu na konci první světové války. Osmadvacátého září

■  Fokkery C.VE patřící do stavu estonské NSGr. 11. Původně byly vyrobeny pro dánské vojenské letectvo, ukořistěny Němci při okupaci Dánska a posléze užity Luftwaffe na východní frontě v roli nočních bombardérů

1939 signovalo Moskvou vynucenou smlouvu o vzájemné pomoci, na jejímž základě měly být na jeho území umístěny útvary Rudé armády, a to včetně letectva a námořnictva. Jednotky RKKA do Estonska vtáhly 18. a 19. října 1939. Po skončení známé zimní války proti Finsku se pak Sověti soustředili na plné ovládnutí pobaltského regionu. Na jaře 1940 inscenovali řadu nepokojů, podporovali činnost místních komunistů a osočovali estonskou vládu z protisovětských akcí. Šestnáctého června obdržela estonská vláda z Moskvy ultimátum a po jeho přijetí byla země následujícího dne plně okupována sovětskými ozbrojenými silami. Není tedy divu, že ovládnutí estonského území postupujícím wehrmachtem na začátku německého východního tažení v létě 1941 mnozí Estonci vnímali jako osvobození. Příslušníci zaniklého estonského meziválečného letectva se snažili o vytvoření vlastních vzdušných sil pod německou patronací již od roku 1941. Zpočátku neúspěšně, neboť eli-

HISTORIE

■  Základním typem sloužícím u NSGr. 11 k rušivým nočním náletům se staly zastaralé střemhlavé bombardéry Heinkel He 50. Padesátka roluje po dřevěné pojezdové ploše estonského letiště Jöhvi, 1944

tářská Luftwaffe neměla o jejich služby větší zájem. Nicméně, německé problémy s operacemi na východní frontě vedly poznenáhlu ke změně pohledu a v únoru 1942 vznikla první estonská letecká jednotka, tzv. „Sonderstaffel Buschmann“ (zvláštní letka nazvaná podle velitele Gerharda Buschmanna). S pestrou kolekcí lehkých strojů (např. Miles Magister, PTO-4, Stampe SV-5, He 60) měla provádět námořní průzkum z estonského letiště Tallin-Ülemiste. Letka, působící v operační oblasti Luftflotte 1, disponovala výzbrojí poskytnutou Luftwaffe (částečně šlo o stroje původního estonského letectva ukořistěné postupujícím wehrmachtem v létě 1941). Materiální a finanční zázemí poskytovala SS-Polizei a operační příkazy k akcím pak Kriegsmarine (německé námořnictvo). Díky zájmu Estonců nechyběl personál a útvar se rozrostl do Gruppe Buschmann. Od dubna 1943 nesl označení „Aufklärungsgruppe 127 (See)“, tedy „127. průzkumná skupina (námořní)“. Během května a června toho roku byly 2. a 3. Staffel vyzbrojeny reaktivovanými dvouplošníky Heinkel He 50 (1. Staffel používala plováková Arada Ar 95). V červenci téhož roku bylo označení změněno do podoby „Seeaufklärungsgruppe 127“ (127. námořní průzkumná skupina). Zatímco plovákovými Arady Ar 95 vyzbrojená 1. Staffel hlídkovala proti sovětským ponorkám nad Finským zálivem, obě zbývající letky, vybavené Heinkely He 50, se na konci července přesunuly za hranice meziválečného Estonska, na východní frontu. Působily ve svazku Luftflotte 1 na bojišti u Leningradu, v operačním prostoru Skupiny armád Sever (Heeresgruppe Nord). Úvodní základnou se zde stalo letiště Tuleblja v novgorodské oblasti nedaleko od Ilmeňského jezera (asi 20 km jižním směrem od báze se nacházela Staraja Russa). Personál nalezl ubytování v kasárnách nedaleko od letiště. Heinkely He 50 ovládané estonskými osádkami zahájily noční ofenzivní akce nad frontou rozkládající se podél toku řeky Lovať, jižně od jezera Ilmeň. Na konci srpna se podle vzpomínek pilotů letouny přemístily na letiště

■  Vzorem pro vytváření pomocných bombardovacích letek (Behelfskampfstaffeln) se stala aktivita sovětských nočních bombardérů. Na fotografii zachycen Němci ukořistěný Polikarpov U-2, jeden z typů, které VVS RKKA k nočním rušivým útokům velmi úspěšně využívalo

u Relbicy, severně od Dna. Odtud následoval přesun severním směrem, na letiště Siverskaja, což bylo další stálé letiště, používané také Luftwaffe. Nacházelo se 50–60 km jižně od blokádou sevřeného Leningradu a 90 km východně od Narvy. Odtud He 50 prováděly noční nálety proti cílům Leningradského frontu. Protože Seeaufklärungsgruppe 127 (a později i NSGr. 11) pociťovala nedostatek vycvičených palubních střelců, stroje často létaly pouze s pilotem (což umožnilo nést větší pumový náklad) nebo v zadní kabině nosily člena pozemního personálu. Dosti dlouho nedošlo ke ztrátě zásahem nepřítele, byť namále měl pilot Lt. Evald Mardon. Jeho He 50 byla zasažena během ostřelování protiletadlovými kanony do trupu mezi pilotem a zadním střelcem (letěl mechanik). Oba muži přežili, ale těžce poškozený stroj musel být po přistání vyřazen. Na začátku října (podle údajů Hptm. Aava Ürgsoona 4. října) se jednotka přesunula na další základnu: Siverskaja-Pskov, asi 7 km od původního letiště. Došlo k obměně pilotů; starší, zkušenější letci byli odesláni do Tallinnu a k letce přibyli noví muži. Vedle nočních akcí směřujících za nepřátelské linie se Heinkely He 50 podle potřeby podílely rovněž na operacích cílených proti stále aktivnějším partyzánům. Ty byly prováděny za denního světla nad německým týlem. Právě během protipartyzánské operaci utržila jednotka svou první fatální ztrátu. Palbou ze země byl 15. října sestřelen estonský stroj. Pilot Oberfeldwebel Raoul Mardiat padl; střelec se zachránil na padáku a vrátil se ke svým.

Taktika

Estonští letci v zásadě operovali podobně jako příslušníci dalších Nachtschlachtgruppen (dříve „Störkkampfgruppen“) německé Luftwaffe. Aktivita byla soustředěna do nočních hodin. Letadla startovala z letiště umístěného blízko fronty jedno po druhém tak, aby nepřítele dostala pod neustálý tlak. Záměrem bylo provádět nálety celou noc a tím vyčerpávat protivníka, který musel trvale zůstat v režimu po-

plachu. Jednotliví piloti často vykonali několik akcí za noc, neboť cíle se obvykle nacházely relativně blízko od letiště. Doba trvání letu se pohybovala od půl hodiny až po dvě hodiny a půl, průměrná akce ovšem trvala hodinu. Operace obvykle probíhaly v oblasti, se kterou se osádky nejdříve důvěrně obeznámily, což usnadňovalo navigaci za tmy. Lehké stroje samozřejmě unesly pouze omezený pumový náklad. Němci k této činnosti používali řadu typů, od lehkých cvičných strojů (např. Arado Ar 66, Gotha Go 145), které unesly pouze 100–150 kg pum, přes těžší cvičné stroje, částečně původně bojové, ještě před válkou či na jejím začátku stažené do druhé linie a nyní opět reaktivované (Focke-Wulf Fw 58, Heinkel He 46, He 50 aj.), nosící zhruba 200 kg pum. Postupně se u Nachtschlachtgruppen stále více prosazovaly Junkersy Ju 87, původně určené ke střemhlavému bombardování, které se v nové noční činnosti velmi osvědčily. Z hlediska výzbroje nepatřili Estonci mezi žádné prominenty: Junkersy Ju 87 nikdy nedostali. Estonská SAGr. 127 k nočním náletům zprvu používala reaktivované a velmi zastaralé střemhlavé bombardéry z první poloviny 30. let minulého století, Heinkel He 50 (včetně He 50T určených pro výcvik palubní služby!). Po jejím přetvoření v NSGr. 11 výzbroj rozšířily roku 1944 také kořistní Fokkery C.VE, původně patřící dánskému letectvu, a lehká cvičná Arada Ar 66. Pumovou výzbroj tvořily vzhledem k omezené nosnosti všech těchto letadel lehké pumy. Stroje často nosily kontejnery AB70 (70 kg Bomben Transport/Abwurfbehälter) s lehkými tříštivými pumami o hmotnosti 1–10 kg (SD 1 – SD 10). Jejich účinek proti živé síle byl větší než u obvyklých tříštivých pum. Shazovaly se z výšky větší než 1000 m, takže malé pumy se po opuštění kontejneru rozptýlily a zasáhly dostatečně velkou plochu. Pokud šlo o to, zaskočit nepřítele, pumy byly svrhovány za klouzavého letu s motorem pracujícím na volnoběh. Druhý člen osádky někdy na cíle svrhoval ruční granáty a u lehkých cvičných strojů byl také vyzbrojen samopalem. Ten se používal DUBEN 2017 |

Military revue 21

HISTORIE např. v situaci, kdy se nízko letící stroj pokusily osvítit nepřátelské protiletadlové světlomety. Důležitou roli hrály na východní frontě atmosférické podmínky. Předpovídat počasí bylo poměrně obtížné a změny počasí často přiváděly osádky do nebezpečných situací. Letouny jako Ar 66 i He 50 obvykle létaly ve výškách 1000–2000 m, podle zvolené taktiky ale také níže, 400–800 m. Lehké dvouplošníky pro úspěšné akce potřebovaly, aby viditelnost byla nejméně 15 km a výška oblačnosti nad 500 m, aby nepršelo a rychlost větru byla menší než 50 km/h. S identifikací cíle pomáhal také měsíční svit. Navigační a přístrojové vybavení takových strojů bylo velmi primitivní. Náhlé zhoršení počasí či mlha byly proto pro osádky velmi nebezpečné. V zimním období navíc přibylo nebezpečí námrazy a sněžení. Ztráty způsobené nehodami zejména z důvodů nepříznivého počasí byly těžší než ztráty zapříčiněné přímo nepřítelem. Velmi riskantní byla také nouzová přistání s lehkými stroji za tmy v nepřehledném, často zalesněném terénu. Nalézt vhodné místo pro takový manévr za tmy bylo velmi obtížné. Nezřídka končila vážným poškozením stroje a zraněními letců. Osádky proto někdy raději (např. když docházely pohonné hmoty a viditelnost kvůli mrakům či mlze prakticky neexistovala) volily seskok na padáku, i když ani ten nebyl prost rizik. V zimě k nepohodlí akcí přibývaly také omrzliny obličeje a končetin, neboť osádky létaly v otevřených kabinách. Noční aktivity byly úzce spojeny se situací na frontě. Odlišit vlastní jednotky od nepřítele bylo obtížné, proto musely akce probíhat na základě dobrých zpravodajských informací (výhodu představoval statický úsek fronty, na kterém Estonci dlouho sloužili) a se zohledněním požadavků armády. Letová činnost musela být dopředu dohodnuta s armádou a protivzdušnou obranou. Lehké stroje totiž neměly rádiový kontakt se zemí – k identifikaci byly používány signální světla a rakety. Nicméně, i tak docházelo k protiletadlové palbě vedené vlastními jednotkami. Nebylo ostatně divu, estonské dvouplošníky měly na nočním nebi podobné siluety jako stroje U-2 či R-5, používané k obdobné činnosti nepřítelem. Protože vše probíhalo za tmy, zhodnotit objektivně výsledky útoků bylo velmi

obtížné. Zde nemohla často pomoci ani armáda, neboť cíle ležely nezřídka dále od fronty, až několik desítek kilometrů, mimo dohled pozemních pozorovatelů. Nějaké spektakulární výsledky nadřízení obvykle ani nevyžadovali. Hlavním úkolem bylo udržovat nepřítele pod tlakem, bránit soustředění jeho pozemních sil, ohrožovat týlové zabezpečení, zvyšovat nepohodlí vojáků a omezovat pohyb motorových vozidel. SAGr. 127 a její následovnice NSGr. 11 v zásadě prováděly lety dvojího typu: jednak bombardování konkrétních cílů zjištěných průzkumem nebo alespoň s předpokládanou dislokací a rušivé lety, prováděné bez předchozího přesného určení cíle ve vymezené oblasti. Pilot si při těchto akcích vybral cíl sám. Často se jím stávaly pozice protiletadlového dělostřelectva, které osádkám představovalo (samozřejmě společně s počasím) největšího nepřítele. Nálety nesměřovaly přímo na frontové linie. Zde byla přesná identifikace příliš obtížná a za noční tmy hrozilo napadení vlastních jednotek. Cíle se tedy nacházely v blízkém zápolí. Součást úkolu osádek při nočních akcích tvořilo také shromažďování zpravodajských informací o nepříteli.

Vznik NSGr. 11 (estnish)

Osmnáctého října 1943 došlo k reorganizaci a za využití obou letek Heinkelů He 50 vznikla na základně Idrica na okupovaném ruském území (Pskovská oblast) nová Nachtschlachtgruppe 11 (estnish). Velitelem skupiny se stal

■  Hlavního protivníka estonských nočních bombardérů představovalo sovětské protiletadlové dělostřelectvo

Hptm. Paul Lehmann. He 50 nadále používaly dvě letky: 1./NSGr. 11 (dle německých dokumentů původně 2./SAGr. 127) a 2./NSGr. 11 (ex 3./SAGr. 127). Je zajímavé, že dle alternativních estonských zdrojů měly obě poněkud odlišné kořeny: nová 1./NSGr. 11 dle nich vznikla z ex 3./SAGr. 127 a 2./NSGr. 11 si ponechala své původní číslo, neboť její předchůdkyní byla 2./127. Se vznikem nové skupiny došlo na letadlech ke změně označení z kódu „ID“ na „3W+6“. Proces výstavby nové jednotky pokračoval do listopadu. V lednu 1944 se u štábu a dvou letek skupiny nacházelo plných 27 He 50. O přísun nového estonského personálu k NSGr. 11 se starala školní jednotka Flugzeugführerschule A/B, umístěná v západolotyšské Liepāji (Libavy, německy Libau), a v lednu 1944 na stejné základně vzniklá doplňovací skupina Erg.NSGr. Ostland (Ergänzungnachtschalchtgruppe Ostland). Školili se zde jak estonští, tak lotyšští letci. Z Idricy (nacházela se 40–50 km od Pskova) operovaly letouny NSGr. 11 na frontě v prostoru Neveľu. Operace zde komplikovalo časté nepříznivé počasí, nízká oblačnost a mlhy. K další fatální bojové ztrátě estonských letců došlo právě během akcí z Idricy, 24. ledna, kdy zůstal pohřešován Heinkel He 50. Osádka ve složení

■  Heinkel He 50T označení „3W+NR“ z výzbroje Nachtschlachtgruppe 11 (estnish), východní fronta, 1944

22 Military

HISTORIE Obfw. Woldemar Rummel a střelec Fw. Juhan Tamm padla. Další ztráty byly způsobeny nepříznivým počasím. Např. Obfw. Maido zcela zdemoloval svou He 50 při nouzovém přistání v zalesněném terénu. Mezitím se situace pro wehrmacht na severním úseku východní fronty výrazně zhoršila. Sověti zde 14. ledna 1944 zahájili Leningradsko-novgorodskou operaci. Záměrem bylo prolomit obležení kolébky revoluce a zničit Skupinu armád Sever. Němci během následných bojů utržili těžké ztráty; jejich útvary východně od Leningradu musely ustoupit na řeku Lugu a obležení města definitivně skončilo. Rudá armáda se začala na začátku února přibližovat k estonskému území, a to pochopitelně velmi znepokojovalo osádky NSGr. 11, nyní bojující z ruského území. V únoru wehrmacht ustoupil na linii Panther, vedoucí od Narvy ke Pskovu a poté dále na jih směrem k pozicím Skupiny armád Střed (Heeresgruppe Mitte). Pro NSGr. 11 skončily operace z Idricy na začátku února. Zpáteční let zpozdilo nepříznivé počasí. Nakonec jej Estonci zahájili 5. února a přes Pskov a Tartu se 8. února vrátili na letiště Jöhvi. Narvský úsek fronty se od základny nacházel pouhých 20 km. Bojové lety odtud byly

zahájeny 10. února. Pozemní personál se vracel po zemi a dorazil později, vlakem 20. února. Linie Panther prozatím sovětský nápor ustála a jarní rasputica přinesla vítanou přestávku v nejtěžších bojích. NSGr. 11 setrvala v Jöhvi (působila zde podřízena 3. Fliegerdivision z Luftflotte 1) až do července 1944. Podílela se nadále na nočních ofenzivních akcích. Estonští letci zaregistrovali zesílenou koncentraci sovětských protiletadlových děl, jejichž palba ovšem byla spíše masivní než přesná. Došlo zde k dalším fatálním bojovým ztrátám. Velitel 1. letky Hptm. Oivo Soots utržil smrtelné zranění během bombardování letiště Jöhvi sovětským letectvem v noci z 27. na 28. února 1944. Lt. August Rebane zahynul v noci 3. března 1944, poté co jej během přistání na vlastním letišti oslnil světlomet. Skupina zprvu nadále operovala v sestavě dvou letek. Podle německých podkladů vznikla 3./NSGr. 11 v Jöhvi již 27. prosince 1943 a jako první výzbroj obdržela původně školní Ar 66. Podle estonských zdrojů ovšem 3. letka fakticky vznikla až v červnu 1944 za využití leteckých instruktorů a absolventů z letecké školy v západolotyšské Liepāji a tamního technického personálu. Velitelem se stal Hptm. Aavo Ürgsoo

(rozkaz k vytvoření letky obdržel od velitele NSGr. 11 Hptm. Lehmanna 24. května). Došlo také ke změně ve složení výzbroje. Od února do dubna pak skupina získala do výzbroje kolem 20 původně dánských Fokkerů C.VE, které nahradily Heinkely He 50 u 2./NSGr. 11 (estonské zdroje ovšem uvádějí 1. letku). Nová 3./NSGr. 11 získala dvě desítky Ar 66 původně užívaných k výcviku v Libavě. Šlo o staré stroje, které poté působily mechanikům řadu obtíží s údržbou. Poté se 3. letka přemístila do Jöhvi. První bojová akce proběhla 9. července a plně bojeschopnou se letka stala ve druhé polovině měsíce. V červnu 1944 začal štáb 1. a 2./NSGr. 11 využívat nové základny v Rahklanu v severovýchodním Estonsku. Polní letiště bylo umístěno asi 30 km od Rakvere, nedaleko od jezera Peipsi. Zatímco estonští letci žili ve svém vlastním mikrosvětě lokálních nočních operací, na východní frontě Rudá armáda sbírala síly k mohutnému náporu. Stalinova letní ofenziva, vedoucí k rozdrcení německé Skupiny armád Střed (operace Bagration), se blížila. Dokončení příště Miroslav Šnajdr

KAŽDÝ MĚSÍC DO PŘÍRODY S NÁMI! www.myslivost.cz

■  Na východní frontě se do nočních bombardovacích akcí v rámci Nachtschlachtgruppen aktivně zapojovaly také cvičné stroje Arado Ar 66C. Stroj, patřící NSGr. 4, je vyzbrojen dvojicí ukořistěných sovětských 100kg pum

2017

1

(95) Ročník 65 / 3,95 EUR Kč Cena 95

■  Heinkel He 50 skupiny NSGr. 11 na letišti Rahklan v severovýchodním Estonsku, 1944

pro myslivce

oty livecké jedn ravské mys od roku 1923 Českomo icí měsíčník ele přírody s trad přát , střelce a , kynology

Odborný měsíčník pro všechny myslivce, kynology, střelce a přátele přírody s tradicí od roku 1923 DUBEN 2017 |

Military revue 23

HISTORIE

ŽIŽKA OD DUNKERQUU Kpt. Karel Vrdlovec se díky své odvaze za druhé světové války proslavil jako specialista na průzkumnou činnost v nepřátelských liniích. Český národ má slabost nejen pro husitskou tradici, ale díky Žižkově legendě i pro jednooké vojáky. V minulosti se přitom nejednalo pouze o premiéra a ministra obrany gen. Jana Syrového. Během obléhání francouzského přístavu Dunkerque za druhé světové války na sebe svou odvahou upozornil rovněž velitel 2. motorizované roty Čs. samostatné obrněné brigády mjr. pěch. Karel Vrdlovec. Karel Vrdlovec se narodil 8. října 1914 v Českém Dubu. Po absolvování hranické akademie v roce 1938 se stal důstojníkem pěchoty. Jeho vojenská kariéra v prvorepublikové armádě však byla příliš krátká. Jen obtížně se vyrovnával se ztrátou pohraničí a s obsazením zbytku Československa německou armádou. A tak v létě 1939 překročil hranice do Polska. Zde se přihlásil do Čs. legionu a stal se velitelem čety. Po napadení Polska a zhroucení fronty ustupoval společně s dalšími našimi vojáky na východ. Dvacátého září 1939 se jim podařilo dostat se do Rumunska, kde byli internováni. Po propuštění pokračovali přes Istanbul a Alexandrii v cestě do Francie. V Agde, kde se mezitím formovaly naše jednotky, se hlásil 29. října. Stal se velitelem 1. roty čs. pěšího pluku 1.

Chaos na frontě

V červnu 1940 se se svou jednotkou přesunul na frontovou linii v operačním pásmu francouzského VII. armádního sboru. Jeho pluk byl začleněn do sestavy 23. divize a z Montigny-sur-Aube se urychleně přemístil do prostoru Coulommiers, které se nacházelo asi 40 km východně od Paříže. Již během tohoto pochodu potkávali naši špatně vyzbrojení a vybavení vojáci ustupující Francouze, od kterých se pokoušeli získat munici. Hned následujícího dne zaujal pluk posílený dvěma francouzskými prapory a ženijní rotou postavení na předmostí řeky Grand Morin. Zde ho ale čekal jen krátký boj s předsunutými německými jednotkami. Již ve večerních hodinách přišel rozkaz k ústupu. Mezitím Němci obsadili Paříž. Za této situace dostal Vrdlovcův pluk rozkaz ustoupit k Montereau a opevnit se na jižním břehu Seiny.

Hořící Montereau

Vývoj situace na frontě však tak trochu předběhl

24 Military revue

| DUBEN 2017

■  Kpt. Karel Vrdlovec

HISTORIE toto nařízení. Když po vyčerpávajícím pochodu dorazil v noci pluk k řece, Montereau a nedaleký sklad pohonných hmot po bombardování hořely. Proud uprchlíků navíc ucpal všechny cesty k městu. Most přes řeku byl zatarasen zaklíněnými zničenými vozidly. Když se ženistům konečně podařilo shodit poškozenou techniku do řeky a uvolnit cestu přes most, bylo již pozdě. Přesně v 5.00 hod. 15. června totiž Francouzi podle původních rozkazů vyhodili most do vzduchu. Do té doby se přes něj na druhou stranu dostala jen část našeho pluku. První čs. prapor, jehož součástí byla i Vrdlovcova rota, se opozdil a zůstal tak na břehu, který v té době již obsazovali Němci. Části praporu se ještě podařilo přejít po poškozeném železničním mostě, ale i tato ústupová cesta byla záhy Němci odříznuta.

Gibraltar. Tam se zařadila do početnějšího konvoje a z bezpečnostních důvodů zamířila nejdříve k Azorským ostrovům. Teprve odtud nabrala kurz směrem na Anglii. Do Liverpoolu dorazil por. Vrdlovec 13. července 1940. Zde byl nejdříve ustanoven do funkce velitele roty. Z důvodu nedostatku mužstva a velkého počtu důstojníků byl později přeřazen na post velitele čety. Rozhodl se zvýšit si svoji vojenskou kvalifikaci, a tak se přihlásil do celé řady speciálních kurzů. V roce 1941 se při výcviku těžce zranil granátem na hlavě a na noze. Následkem tohoto zranění přišel o pravé oko. Černá páska přes něj ho doprovázela po celý zbytek života. Další vážné zranění potkalo Karla Vrdlovce o dva roky později při jednom z německých náletů na Británii.

Na Seině zachránil podřízené

Počátkem září 1944 odjel již v hodnosti kapitána jako velitel 2. roty motorizovaného praporu Čs. obrněné brigády do Francie. Následovaly čtyři týdny vyčkávání na přidělení úkolu a doplnění jednotek. V říjnu 1944 dostala naše brigáda za úkol obléhat přístav Dunkerque, ve kterém se bránilo zhruba 12 000 Němců. Přestože došlo k jejímu posílení některými francouzskými jednotkami, byla početně i výzbrojí podstatně slabší než nepřítel. Ten byl velmi dobře opevněn v přístavním městě, kde navíc zatopil nejohroženější oblasti a útočné směry. Kpt. Vrdlovec se od samého počátku se svou jednotkou velice aktivně zapojil do obléhání. Naše nejvýznamnější útočné akce se uskutečnily 28. října a 5. listopadu 1944. Hned při prvním útoku se Vrdlovcova rota, podobně jako mnohé další jednotky, vyznamenala. V přílohách válečného deníku brigády se o tomto útoku mj. píše následující: Napravo od kpt. Petráka

První rotě por. Vrdlovce a některým dalším našim jednotkám bezprostředně hrozilo zajetí. Právě v tomto okamžiku prokázal poručík mimořádnou odvahu a fyzickou zdatnost. Během těchto ústupových bojů a za neustálého dotírání nepřátelského letectva přeplaval dvakrát Seinu, aby získal pro svou rotu tolik potřebné vory a improvizovaná plavidla. Na ně pak nalodil většinu našich vojáků. Problém byl ale s koňskými potahy, které do vody nechtěly. Naložit se podařilo také jen část těžkých kulometů a munice. Museli tedy koně a nemalé množství dalšího materiálu zanechat na severním břehu. I tak se ale samotné překonání řeky neobešlo bez následků. Vrdlovcova rota byla při překonávání Seiny napadena německým letectvem. Kromě vojáků, kteří neuměli plavat, se utopila i řada zraněných. Podobně skončili i jedinci zasažení tlakovou vlnou výbuchů bomb.

Dobýval Dunkerque

■  Karel Vrdlovec (uprostřed) při obléhání Dunkerquu

Bránili jižní břeh

Když se naši vojáci dostali na jižní břeh, okamžitě se zformovali a na vyvýšeném, porostlém terénu zaujali v 7.00 hod. obranu. O pouhou hodinu později obsadil protivník severní břeh a začal se připravovat na překonání vodního toku. Čs. vojákům se až do odpoledních hodin úspěšně dařilo mařit všechny jeho pokusy dostat se na druhou stranu. Pak ale přišel rozkaz velitele divize, aby se čs. jednotky stáhly na jih. Hrozilo jim totiž obklíčení. V dalších dnech, od 16. do 18. června, drželi vojáci čs. pěšího pluku 1 přechody přes řeky Loiru a Ocru. I zde utrpěl rychle postupující protivník ztráty. Přesto ale nebylo v silách našich vojáků zadržet Němce na delší dobu. Francouzská obrana se zhroutila. Dne 22. června 1940 podepsal maršál Philippe Pétain ponižující příměří. Následujícího dne se oba naše pluky, značně prořídlé, sešly v Nontrone. Do jihofrancouzského přístavu Séte dorazily zbytky Vrdlovcovy roty o tři dny později.

Evakuace do Británie

V této době se již jednalo o hodiny, a tak hned následujícího dne se i se zbytkem svých vojáků nalodil na palubu Rod el Farag. Tato egyptská nákladní loď zamířila z francouzského Séte na

■  Naši vojáci ve Francii v roce 1940 trpěli nedostatkem výstroje a výzbroje DUBEN 2017 |

Military revue 25

HISTORIE

■  Němci proměnili Dunkerque ve vodní pevnost

■  Jedna z úderných skupin při obléhání francouzského přístavu

zích boje výborné velitelské schopnosti. A tak není divu, že jeho hrdinství bylo kromě jiných vyznamenání oceněno udělením tří Čs. válečných křížů 1939 a Řádu britského impéria (OBE).

Pomáhal zakládat zpravodajský úřad

■  Na rozbahněném terénu měla těžká technika mnohdy problémy, a tak přicházela řada na Vrdlovcovu pěchotu

útočila skupina 2. motoroty. Patnáct minut před hodinou H zaujala výchozí postavení a po ukončení pětiminutové dělostřelecké přípravy vyrazila družstva vpřed. V průběhu útoku narazila na silný odpor nepřítele, který se však postupně podařilo pomocí tříštivých a zápalných granátů utlumit. Za 20 minut byly všechny domky v určeném prostoru obsazeny a část jich hořela. Skupině se nepodařilo přivést žádného zajatce a při útoku ztratila dva padlé a 12 zraněných. Deset minut před osmou hodinou ranní se stáhla do svého výchozího postavení.

On a mjr. Turke

Po těchto dvou významných útočných akcích našich vojáků získaly boje převážně poziční charakter s řadou drobnějších průzkumných a speciálních operací. A právě to byla oblast, ve které měl kpt. Vrdlovec nemalé zkušenosti a schopnosti. V čs. brigádě byl vyhlášeným specialistou na průzkumnou činnost v nepřátelských liniích. Díky své odvaze se postupně stal doslova legendou nejen mezi našimi, ale i nepřátelskými vojáky.

26 Military revue

| DUBEN 2017

Většina příslušníků čs. brigády znala mezi obléhanými Němci pouze dvě jména: jednak to byl vrchní velitel posádky adm. Frisius a pak ďábelsky odvážný velitel úderného oddílu, nositel Železného kříže mjr. Turke. Jeden z čs. důstojníků, Bohuslav Šulc, který v dubnu 1945 padl právě u Dunkerquu do německého zajetí, vzpomínal později na následující příhodu. „Německý poddůstojník, který mě vyslýchal, vyslovoval právě jméno mjr. Turkeho, podobně jako ostatní němečtí vojáci, s úctou a obdivem. Přitom se mne zeptal, jak se jmenuje náš Turke. Neměl jsem ponětí, o kom mluví. Měl asi na mysli někoho, kdo dělal Němcům podobné lumpárny jako Turke nám. Když podotkl, že nosí přes jedno oko černou pásku, vzpomněl jsem si, že jsem slyšel o našem jednookém esu. Teprve po návratu ze zajetí jsem se dověděl jeho jméno. Jednalo se o kpt. Vrdlovce.“ Kpt. Vrdlovec však za své odvážné kousky u Dunkerquu musel zaplatit. V březnu 1945 byl během přesunu v bojovém pásmu potřetí zraněn. O nemalém respektu, kterému se těšil u svých nadřízených, svědčí jeho hodnocení sepsané bezprostředně po skončení války. Mimořádně statečný a odvážný důstojník, který těmito vlastnostmi působí strhujícím způsobem na všechny své podřízené. Po celou dobu bojů projevil ve všech fá-

Po válce se kpt. Vrdlovec vrátil do Československa. Po nezbytné repatriační dovolené byl přidělen jako učitel na Vysokou školu válečnou v Praze-Dejvicích. Osudný se mu stal únorový převrat v roce 1948. Již v polovině března 1948 byl přemístěn k pěšímu pluku 48 do Benešova. Karlu Vrdlovcovi bylo jasné, že dny jeho vojenské kariéry jako důstojníka ze Západu jsou sečteny. A tak již počátkem dubna nenastoupil do služby a podruhé ve svém životě uprchl do zahraničí. Přes Německo se dostal do Velké Británie. Netajil se svým odporem ke komunistickému režimu ve vlasti. A právě to bylo důvodem, proč se rozhodl proti němu bojovat. Společně s gen. Sergejem Ingrem, plk. Karlem Procházkou a Karlem Zavadilem počátkem února 1949 založil Čs. zpravodajský úřad. Ten byl partnerem, a později dokonce součástí britské zpravodajské služby SIS. Tento zpravodajský orgán navázal na vysoce oceňovanou činnost našich zpravodajců pod vedením gen. Františka Moravce za druhé světové války. Když došlo ke strukturaci Čs. zpravodajského úřadu, vedl Karel Vrdlovec nejdříve jeho administrativní a později bezpečností oddělení. Velice aktivně se také zapojoval do činnosti Čs. obce legionářské v exilu. Působil jako praporečník a sekretář této organizace. Satisfakce se mu dostalo až po listopadu 1989. Byl rehabilitován a povýšen. V roce 1995 ho prezident Václav Havel jmenoval do hodnosti generálmajora v. v. Karel Vrdlovec zemřel ve věku nedožitých 89 let 9. února 2003 v Londýně. Jeho spolubojovníci a přátelé se s ním přišli naposledy rozloučit 4. března 2003 do hendonského krematoria v Londýně. Karel Krátký

A! N OV I N K SK Á L E T A R Ě SB EDICE

ORIGINÁLNÍ hrnky s potiskem

JEN ZA

299 Kč Objednávejte na:

WWW.NASEVOJSKO.EU

MILITARY BURZA Na dostihovém závodišti ve Velké Chuchli se třikrát do roka koná již tradiční burza militarií, svého druhu největší v České republice, na niž se sjíždějí vystavovatelé a prodejci nejen z Čech, ale i z Polska, Slovenska, Německa, Rakouska, Maďarska, a dokonce i z Norska a dalších. Ve dvou podlažích kryté haly i u stánků venkovního prostoru bývají k vidění a zakoupení historické, sběratelské, ale i moderní kousky: výzbroj a výstroj, uniformy, zbraně, chladné zbraně, odznaky a insignie, technické vybavení, spojovací technika, optika, knihy a časopisy apod. Další burza militarií proběhne v  sobotu 1. dubna 2017 v Praze – Velké Chuchli. Prodejní místo si lze rezervovat na: [email protected] nebo na tel.: 604 717 897.

WWW.ANTIKTRHY.CZ

LETADLA

ARADO AR 68 PRVNÍ NOČNÍ STÍHAČKA LUFTWAFFE Posledním sériově vyráběným německým stíhacím dvouplošníkem se stalo Arado Ar 68. Představovalo vyvrcholení vývojové řady stíhacích strojů této koncepce společnosti Arado Flugzeugwerke GmbH. Do dějů druhé světové války zasáhlo pouze velmi nenápadně: jako užitečný pokračovací cvičný letoun a také jako první noční stíhací letoun Luftwaffe. K 1. září 1939 sloužilo celkem 22 bojeschopných Ar 68 u dvou nočních stíhacích letek (Nachtjagdstaffeln). Němci získali určité zkušenosti s nasazením nočních stíhaček již během první světové války. Jejich úvodní potvrzený noční sestřel vybojoval krátce po půlnoci 6. dubna 1917 Lt. Wilhelm Frankl z jednotky Jasta 4. Jeho oběť, dvouplošník BE 2b z britské 100. Sq. RFC, se zřítila u Quiéry-la-Motte. Po prohrané válce a zákazu vojenského letectva versailleským mírovým uspořádáním však zůstaly německé zkušenosti s nočním stíháním zapomenuty. K úvodním experimentům Luftwaffe přistoupila v roce 1936, přičemž Němci zvolili koncepci spolupráce nočních stíhaček s pozemními světlomety. Výsledky byly shrnuty v dílčích hlášeních a zkoušky dále pokračovaly v roce následujícím. Na jaře 1938 pak vznikla v Döberitzu specializovaná experimentální jednotka patřící do 131. stíhací eskadry: Najchtjagdkommando JG 131 (NJ-Kdo. JG 131). V jejím čele stál Hptm. Albert Blumensaat. Od 1. února následujícího roku existovala na základě tohoto komanda vytvořená noční stíhací letka (Nachtjagdstaffel) 10.(N)/JG 131, přičemž velitelský post

opět zaujímal Hptm. Blumensaat. K 1. květnu 1939 jednotka změnila označení na „10. (N)JG 2“. Blumensaat zůstal v pozici jejího staffelkapitäna až do 10. ledna následujícího roku. Úvodní výzbroj noční stíhací letky tvořily dvouplošníky Arado Ar 68F-1. K 8. červenci 1939 jich měla ve stavu 12, z nichž bylo bojeschopných osm. Praktické zkoušky s nočním stíháním měl poskytnout španělský polygon, tedy občanskou válkou strádající Iberský poloostrov, kde Němci provozovali svůj Legion Condor. Do Španělska nejdříve putovala trojice Ar 68E-1, které obdržely označení „9-1“ až „9-3“ (typovým číslem, zavedeným ve shodě s praxí povstaleckého letectva, se tedy stala „9“). Arada působila v rámci roje patřícího do stíhací skupiny J/88 od pozdního léta 1938 ze základny La Cenia (Castellón) v jižním Katalánsku. Pokusy o noční stíhání ve spolupráci s pozemními světlomety skončily bez efektu, a letouny se proto zapojily také do denních bitevních akcí. Při nich kulometnou střelbou a lehkými pumami napadaly

■  Arado Ar 68F-1 z výzbroje 10.(N)/JG 2, konec roku 1939. Stroj poháněný motorem BMW VI 7,3 Z má dlouhé výfukové nátrubky odvádějící výfukové plameny z pilotova zorného pole

28 Military revue

| DUBEN 2017

pozemní cíle. Podle dokumentů Sonderstabu W byly do Španělska dodány celkem čtyři Ar 68E-1 (většina autorů ovšem uvádí pouze snímky doložené tři exempláře kódů „9-1“ až „9-3“). V každém případě dvě z letadel (9-1 a 9-2) zařadilo po skončení občanské války do svého stavu nové španělské Ejército del Aire. Jeden stroj přečkal i druhou světovou válku (ve které bylo Francovo Španělsko neutrální) a obdržel nové označení „C.11“ a kód „C.11-1“. Administrativně byl tento stroj ze stavu španělského letectva vyškrtnut až 13. března 1951. Luftwaffe tedy jako svou první noční stíhačku vybrala Arada Ar 68. Mělo to svou logiku: Německé letectvo již nyní jednoznačně upřednostňovalo v roli stíhaček jednoplošné Messerschmitty Bf 109 a začínalo zavádět vysoko hodnocené Zerstörery (těžké stíhačky) Bf 110. Arada Ar 68 výrazně zastarala a jejich výkony pro boj s modernějšími typy potenciálních protivníků nestačily. Stroje byly současně relativně nové a stále ještě využitelné. Obecně lze říci, že Luftwaffe, budovaná jako ofenzivní letectvo, specializovaným nočním stíhačkám dosti dlouho nepřikládala náležitý význam (v tom se ovšem nelišila od většiny tehdejších vzdušných sil). Až v předvečer blížícího se konfliktu si Němci uvědomili potřebu silnějšího nočního stíhacího letectva. Brzy v létě 1939 v rámci instruktážní letecké divize (Luftwaffenlehrdivision) vznikla pro další testy s jednomotorovými nočními stíhačkami jedna Nachtjagdstaffel. Od 1. srpna byla vedena jako 11.(NJ)/LG 2 pod velením Oblt. Johannese Steinhoffa. Náležela do Stab/ /LG 2, působila z Greifswaldu a její výzbroj již tvořily výhradně moderní Messerschmitty Bf 109D-1. Obdobně byla vyzbrojena také většina nových nočních stíhacích jednotek, které vznikly 15. července 1939 na základě příkazu Říšského ministerstva letectví ke vzniku tzv. „Behelfs-Najchtjagstaffeln“ (pomocných nočních stíhacích letek) z 24. června téhož roku. Sem náležela I./JG 20 v Döberitzu, I./ /JG 21 v Jessau, 1. a 2./JG 70 v Herzogenaurachu, 1. a 2./JG 71 v Schleissheimu, 10./JG 72 v Mannheimu-Sandhofenu a 11./JG 72

■  Arado Ar 68F-1 patřící 10.(N)/JG 26, letiště Wesel, podzim 1939. Na motorovém krytu se nachází znak letky

LETADLA v Böblingenu. S Ar 68 létaly pouze obě letky z JG 72, zbytek útvarů pak používal Messerschmitty Bf 109D-1 a Bf 109E. Netrvalo ovšem dlouho a velení Luftwaffe opět na využitelnost nočních stíhaček změnilo názor. Téměř všechny 15. července 1939 vzniklé stíhací jednotky byly k 16. srpnu převedeny k denním akcím. U nočního stíhání zůstaly pouze 10.(N)/JG 72 a 11.(N)/JG 72, vyzbrojené zastaralými Ar 68F-1. Staffel 10.(N)/ /JG 72 (velící důstojník: Oblt. Ernst Boenigt) působila v posledních mírových dnech z Mannheimu-Sandhofenu, kontrolována štábem Gruppe II./JG 53. Letka 11.(N)/JG 72, vedená Oblt. Schummannem během akcí z Böblingenu, podléhala štábu I./JG 52. K 31. srpnu měla 10.(N)/JG 72 celkem 17 Ar 68F-1 (11 bojeschopných) a 11.(N)/JG 72 celkem 16 (11 bojeschopných) Ar 68F-1. Obě letky působily k defenzivním úkolům v sestavě 7. letecké župy (Luftgaukommanda VII) z Luftflotte 3 v jižním Německu, v zápolí budoucí západní fronty. Již 1. září, dva dny před vyhlášením nepřátelství mezi Hitlerovým Německem a západními Spojenci, však byla 11.(N)/JG 72 přeznačena na „5./JG 52“. Následně, coby integrální součást nově vytvořené II./JG 52, přešla na jednoplošné Messerschmitty Bf 109 a zahájila denní aktivity. K nočním stíhacím akcím tedy Luftwaffe zůstala načas u Luftflotte 3 jediná letka vyzbrojená Ar 68, 10.(N)/JG 72. Nicméně, arada záhy pronikla do stavu dalších nočních stíhacích útvarů, jejichž vznik vyprovokovaly noční aktivity spojeneckých letadel. Když vypukla válka, na západě se záhy nad německým územím vyprofilovaly dvě oblasti zvýšené aktivity nepřátelských nočních letounů. A v obou také působila v rámci obranných opatření Ar 68. Jedna oblast se nacházela v zápolí západní fronty, kryjící se během „války v sedě“ (Sitzkrieg) se společnou, německo-francouzskou hranicí. Zde záhy po vyhlášení války začaly při plnění nočních průzkumných úkolů působit stroje různých typů (Bloch MB.200, MB.210, Amiot 143, Leo 451 apod.) z výzbroje francouzské Armée de l’Air. K nočním aktivitám zde po původních ztrátách přešly také stroje

■  Cvičná Ar 68E-1 W. Nr. 1558 a označení „VB+NQ“ sloužila roku 1941 u letecké školy A/B 32 v Pardubicích

Fairey Battle britského AASF, dislokovaného na kontinentálních letištích. Druhá oblast aktivity nepřátelského letectva vznikla nad tzv. „Německou zátokou“ (Deutsche Bucht), tedy pobřežní částí severozápadního Německa, kam zalétaly z Británie stroje Velitelství bombardovacího letectva (Bomber Command, BC). Velmi hluboko nad říšské území, až k Berlínu a ještě dále (včetně území Protektorátu Čechy a Morava), pronikaly britské dvoumotorové stroje Armstrong Whitworth Whitley z No. 4 (Bomber) Group BC. Většina akcí spojeneckých nočních bombardérů však nebyla během Sitzkriegu ofenzivních, nýbrž spočívaly v průzkumu (francouzské letouny a stroje RAF umístěné na francouzských letištích za celou „válku v sedě“ nesvrhly ani jednu pumu!) a psychologické kampani, tedy ve svrhování dosti stupidně formulovaných letáků. Zejména RAF však tyto akce poskytly cenné zkušenosti s taktikou a obtížemi při navigaci během dálkových nočních akcí. Luftwaffe pak při zprvu pohříchu neúspěšných protiakcích naopak získala první praktické zkušenosti se strázněmi nočního stíhání. Nalézt jednotlivé noční bombardéry, kradoucí se setmělým podzimním a zimním ne-

■  Arado Ar 68E-1 kódového označení „9-2“ během služby ve Španělsku

bem nad německým vnitrozemím, nebylo lehkou záležitostí. Přesvědčili se o tom také piloti Ar 68, mrznoucí při akcích v otevřených kabinách svých dvouplošníků. Stroje prošly pro noční činnost jen velmi povrchní úpravou, často spočívající v aplikování celočerného nátěru. U letadel verze Ar 68F-1 (s motory BMW VI 7,3 Z) byly zavedeny dlouhé výfukové nátrubky odvádějící výfukové plameny z pilotova zorného pole. U verze Ar 68E-1, poháněné invertními řadovými dvanáctiválci Jumo 210, nebyla podobná úprava, díky odlišné poloze výfuků, nutná. Při absenci specializovaného vybavení zůstávaly noční stíhací akce omezeny na měsíčné noci (odtud se vžilo pro noční stíhací jednotky označení „Mondlichstaffel“, tj. „měsíční letky“) či na ranní a večerní šero (další název nočních jednotek: Dämmerungstaffeln). Pokusy o spolupráci s pozemními světlomety, soustředěnými u strategicky důležitých cílů, zejména v průmyslovém Porúří (pás světlometů a baterií flaku zde sahal od Münsteru až po Stuttgart), nepřinášely větší efekt. K selhání tehdejších nočních aktivit ovšem přispěla také relativně nízká aktivita nepřítele. Není tedy divu, že noční stíhačky Ar 68 zůstaly zcela bez

■  Druhá polovina 30. let minulého století. Vyrovnaná řada Ar 68E-1 Luftwaffe. Verze byla poháněna motorem Junkers Jumo 210. Výzbroj u obou variant shodně tvořily dva trupové kulomety MG 17 ráže 7,92 mm. Celkem vzniklo 514 Ar 68E a Ar 68F DUBEN 2017 |

Military revue 29

LETADLA

■  Arado Ar 68F-1 z výzbroje 10.(N)/JG 72 v péči pozemního personálu, listopad 1939

jakéhokoliv úspěchu. První potvrzený noční stíhací sestřel vybojoval až v noci z 20. na 21. dubna 1940 zbraněmi Bf 109D-1 pilot mezitím vzniklé noční stíhací skupiny IV.(N)/JG 2 Ofw. Willi Schmale. V prostoru Wismaru sestřelil v 0.45 hod. britský Fairey Battle ze stavu 218. Sq. RAF. Jestliže úspěchy Ar 68 v noční roli byly nulové, pro historii zůstaly podchyceny alespoň některé zvláštní události a havárie. Většina se jich týkala nejdéle a nejaktivněji s arady létající jednotky, 10.(N)/JG 72, která měla k 1. září v Böblingenu ze svých 16 Ar 68 plných 12 bojeschopných. Chránila oblast jižního Německa proti akcím Armée de l’Air a RAF. Až do 3. února 1940 byla podřízena štábu II./JG 53. Ve stavu měla jak Ar 68F-1, tak Ar 68E-1. K 30. září jich vykazovala 21, z nichž 12 v bojeschopném stavu. Od října její výzbroj rozšiřovaly Messerschmitty Bf 109D-1 a Bf 109E. Předválečný velitel Oblt. Ernst Boenigt ve funkci setrval do 3. října. Poté post staffelkapitäna převzal veterán z první světové války Hptm. Gustav Borm (v roce 1918 sloužil jako stíhač u JG 1 a měl na kontě pět sestřelů). V listopadu se pak do čela letky postavil známý Oblt. Heinz Bär.

Z nasazení letky se dochoval pouze výčet vážnějších či lehčích leteckých nehod. Patnáctého října havarovalo arado během přistání na letišti v Oedheimu. Pilot opustil opravitelně poškozený dvouplošník nezraněn. Zničením Ar 68 (rozsah škod: 100 %) skončil 20. října přelet do Hochheimu. Pilot opět vyvázl bez fyzické újmy. Prvního listopadu havarovala Ar 68 během přistání ve Speyeru. Rozsah škod technici stanovili na 70 %, stroj byl tedy vyřazen. Blíže nespecifikovaný pilot opět z místa nehody odkráčel po svých. Jednadvacátého listopadu u 10.(N)/JG 72 došlo na letišti Mannheim-Sandhofen ke kolizi přistávající Ar 68F-1 se startující Bf 109D-1 téže letky. Piloti měli opět štěstí – zranění neutržili. Stíhací dvouplošník si z kolize odnesl poškození v rozsahu 50 %, jednoplošník lehčí škody: 25%. K poslední známé lehké nehodě arada od 10.(N)/JG 72 došlo 20. ledna 1940, kdy během pojíždění utržila Ar 68E-1 škody v rozsahu 20 %. Staffel 10.(N)/JG 72 nezůstala jedinou prvoliniovou stíhací jednotkou Luftwaffe využívající za války zastaralé Ar 68 v noční stíhací roli. Záhy po vypuknutí války se arada určená k nočním akcím objevila i u dalších letek, kde doplňovala jednoplošné Messerschmitty Bf 109.

Jednu z nich představovala nejstarší noční stíhací letka, 10.(N)/JG 2 [původně 10.(N)/JG 131], která z Ar 68 na stodevítky přešla během léta a na začátku války létala zprvu výhradně s Bf 109C a Bf 109D-1. Ještě 26. srpna měla ve stavu výhradně messerschmitty. Letce připadala prestižní role nočního ochránce srdce Velkoněmecké říše – Berlína. Od 1. září 1939 do 3. února následujícího roku podléhala štábu I./JG 2. V čele letky, umístěné v Döberitzu (Luftgau III, Luftflotte 1), stál Oblt. Müller. Hned v prvních válečných dnech letka dostala opět určitý počet arad. Získala tu pochybnou čest první fatální ztráty německých nočních stíhačů během druhé světové války. Lt. Kurt Endrejat, sedlající Ar 68F-1, zahynul 16. září 1939, když havaroval u Ketzinu poté, co jej oslnil světlomet. Tentýž osud potkal z personálu 10.(N)/JG 2 téže noci také pilota jednoplošné Bf 109C-1 Uffz. Aloise Peltze. Letka měla k 4. listopadu 1939, dva dny poté, co se přemístila na základnu v Brandenburg-Briestu (opět Luftgau IV, Luftflotte 1), ve stavu 11 Bf 109D-1 (čtyři z nich bojeschopné), dvě Bf 110C (jednu bojeschopnou) a pět Ar 68 (dvě bojeschopné). Dvouplošníky používala jako doplňující výzbroj až do začátku roku 1940: k 6. lednu měla ve stavu 12 Bf 109D-1 a čtyři Ar 65, přičemž všechny stroje byly bojeschopné. Třetího února se 10.(N)/JG 2 přesunula na základnu Wangerooge, v prostoru Německé zátoky u Luftflotte 2. Mezi útvary, které arada převzaly až po vypuknutí války, náležela 10.(N)/JG 26, ustanovená 1. září 1939 na letišti Bonn-Hangelar (Luftgau VI, Luftflotte 2). Velitelem byl Oblt. Johannes Steinhoff, dříve působící coby velitel 11.(N)/LG 2, jejímž přeznačením „nová“ letka vznikla. Staffel 10.(N)/JG 26 poskytovala ochranu oblasti v prostoru Kolína. Jejím úkolem byla „noční podpora protiletadlového dělostřelectva“. Jako protivník zde připadaly letouny Bomber Command, které při svých akcích často narušovaly vzdušný prostor sousedního Nizozemska. Výzbroj zprvu tvořily výhradně Bf 109D-1, záhy se však objevily Ar 68. Podíl dvouplošníků na výzbroji nicméně

■  Arado Ar 68F-1 ze stavu noční stíhací 10.(N)/JG 72, Oedheim-Heilbronn, září 1939. Znak letky na trupu (sova spojená s pikovým esem) odkazuje ke skutečnosti, že letka sloužila v podřízenosti II./JG 53 Pik As

30 Military

DUBEN 2017

LETADLA

zůstával nadále nepodstatný a pohyboval se kolem dvou exemplářů. Např. 6. ledna 1940 měla 10.(N)/JG 26 ve stavu vedle 16 Bf 109D-1 pouze dvě Ar 68. Bojeschopná byla jedna Ar 68 oproti 12 messerschmittům. Jediná ztráta arada této letky 3. října měla zajímavé okolnosti: V kabině Ar 68F-1, W. Nr. 1907, vzlétl ve 22.52 hod. z letiště Bonn-Hangelar Fw. H. Zimmermann. Ztratil orientaci, zalétl nad sousední neutrální Nizozemsko a po vyčerpání pohonných hmot (dle různých podkladů) opustil stroj na padáku či nouzově přistál v holandském Nieuweschensu. Stíhačka byla vykázána jako úplná ztráta (rozsah škod: 100 %); nezraněného pilota internovali Nizozemci. Noční stíhací letka 10.(N)/JG 26 byla do 30. listopadu 1939 podřízena štábu JG 26. Dvanáctého listopadu velení Luftwaffe 10.(N)/ /JG 26 v rámci posilování uskupení bránícího Německou zátoku přesunulo do Jeveru. Zde začala podléhat štábu nové stíhací eskadry, JG 1. Její Messerschmitty Bf 109D se zapojily do denních akcí a zasáhly při nich do boje s bombardéry RAF. Ar 68 pokračovaly v noční činnosti, ale bez efektu. Ve stejné oblasti již od začátku války působily Ar 68F-1 Staffel 10.(N)/ZG 26 (tedy těžké stíhací eskadry) Zerstörergeschwader 26. Ta jinak v té době, před příchodem očekávaných dvoumotorových Bf 110, provozovala jednomotorové Bf 109D-1. Desátá letka vznikla v rámci ZG 26 v Jeveru 5. září 1939 coby pomocná noční stíha-

■  Arada Ar 68E-1 od JG 334 během cvičení na polním letišti, sklonek 30. let 20. století

cí letka (einmot-Behelfsnachtjagdstaffel) vyzbrojená jednomotorovými stíhačkami pod velením Oblt. Bernharda Mielkeho. Dostala do stavu Bf 109D-1 a také několik Ar 68F-1. Devatenáctého září se přemístila na letiště Wunstorf a 3. října do Oldenburgu, odkud působila v následujících týdnech. Desátého prosince se vrátila do Jeveru. Do 30. listopadu byla podřízena štábu JG 26 a poté do 5. ledna 1940 štábu JG 1. Téhož dne zanikla začleněním do 10.(N)/JG 26. V lednu 1940 měla Luftwaffe celkem sedm nočních stíhacích letek vyzbrojených Ar 68 a Bf 109. K zásadní změně došlo nedlouho poté. Třetího února vznikla v Jeveru první noční stíhací skupina, IV.(N)/JG 2 Richthofen. Velitelem se stal průkopník německého nočního stíhacího letectva Hptm. Albert Blumensaat. Do skupiny velení začlenilo doposud v rámci denních stíhacích skupin působící noční letky: 10.(N)/ /JG 2 pod velením Oblt. Erwina Bacsilla jako 10. Staffel, 10.(N)/JG 26 pod Oblt. Johannese Steinhoffa jako 11. Staffel a 10.(N)/JG 72 Oblt. Hanse Baera jako 12. Staffel. Skupina operovala z letišť v prostoru německé zátoky: Gruppenstab a 11.(N)/JG 2 z Hage, 10. Staffel z Jeveru a 12. Staffel z Wangerooge. Poslední jmenovaná letka ovšem jeden roj detašovala na letiště Mannheim-Sandhofen v zápolí západní fronty – a právě Bf 109D-1 tohoto detachementu otevřela 21. dubna již zmíněným sestřelem battlu skóre IV.(N)/JG 2 i celého nočního německého stíhacího letectva v druhé světové válce.

Arada Ar 68 již ve výzbroji noční stíhací skupiny nehrála podstatnější roli. K 3. únoru měla IV.(N)/JG 2 sice ještě 28 Bf 109D-1 (22 bojeschopných) a 16 Ar 68 (11 bojeschopných), ale již v průběhu března byly dvouplošníky od skupiny staženy a k 6. dubnu 1940 jednotka jejich přítomnost ve výzbroji nevykazovala. Během služby u IV.(N)/JG 2 je podchycena jediná lehčí nehoda. Při nouzovém přistání 24. února v Grosselfingenu se lehce poškodila (25 %) Ar 68E-1 z 12.(N)/JG 2. Poté co Ar 68 zmizely z prvoliniové výzbroje Luftwaffe, čekala je ještě velmi dlouhá služba u školních jednotek. K výcviku Ar 68 působily u leteckých škol A/B 14, A/B 25, A/B 32, A/B 33 a A/B 115. Luftwaffe je v této roli využívala až do roku 1944. Miroslav Šnajdr Zdroje (výběr): Boiten, T.: Nachtjagd. Crowood Press, Ramsbury 1997; Foreman, J. – Matthews, J. – Parry, S.: Night Fighter Combat Claims 1939–1945. Walton-on-Thames 2004; Mombeek, E. – Smith, J. R. – Creek, E. J.: Jagdwaffe, Luftwaffe Colours, Volume One, Section 3: Blitzkrieg and Sitzkrieg, Poland and France 1939–1940. Classic Publ.; Prien, J. – Stemmer, G. – Rodeike, P. – Bock, W.: Die Jagdfliegerverbände der Deutschen Luftwaffe 1934 bis 1945, Teil 1, 2, 3. Eutin 2000, 2001.

Chcete si přečíst

online?

Teď můžete! S pomocí systému Publero můžete číst v elektronické podobě na: www.publero.eu

4/2017

ROČNÍK 13

MĚSÍČNÍK Z NAKLADATELSTVÍ NAŠE VOJSKO

59 Kč / 2,35 EUR

HISTORIE ■ LETADLA ■ LODĚ ■ POZEMNÍ TECHNIKA ■ ZBRANĚ

HISTORIE

Letáková válka HISTORIE

„Šílený Jack“

POZEMNÍ TECHNIKA

BTR-4

LETADLA

Arado Ar 68

DUBEN 2017 |

Military revue 31

HISTORIE

KONFLIKT NACIONALIZMŮ Řecko-turecká válka (1919–1922)

Myšlenka tzv. „Velkého Řecka“ (Megali Idea), vyjádřená slovy ministerského předsedy Řecka Ioannise Kolettise (1774–1847) v roce 1844 před národním shromážděním, po několika obdobích útlumu ožila v letech 1919–1922. Jednou z nejznámějších postav, které řecko-turecký konflikt zasáhl přímo, byl řecký rejdař a milionář Aristoteles Onassis (1906 až 1975), neboť po násilnostech v jeho rodišti – Smyrně – přišla jeho rodina o majetek a byla nucena město opustit. Řecko i osmanská říše, ačkoli v tomto období již značně okleštěná po balkánských válkách v letech 1912–1913, nemohly zůstat mimo události první světové války. Obě země však zvolily jinou cestu, resp. mezinárodně-politickou orientaci. Mladoturecký režim se rozhodl pro aktivní účast ve válce po boku Ústředních mocností nejen kvůli převládajícímu vlivu Německa a Rakouska-Uherska v osmanské říši, ale i proto, že jedině vítězství těchto mocností mohlo vytvořit podmínky pro zvrácení výsledků balkánských válek a tím i obnovení osmanské suverenity nad Makedonií, Thrákií i ostrovy v Egejském moři. Ačkoli kolabující osmanská říše dokázala postavit armádu o síle 2 850 000 mužů, nebyla schopna zvrátit situaci ve svůj prospěch. Venizelova vláda (jako premiér vládl do roku 1920, pak znovu v letech 1924, 1928–1932, 1933) nabrala opačný kurz, když se roku 1917 zcela jednoznačně vyslovila pro vstup Řecka do

32 Military revue

| DUBEN 2017

ny), situace se vyostřovala a napětí mezi oběma stranami se prohloubily v tzv. „listopadových událostech“, kdy došlo ke konfliktu francouzsko-britských a řeckých roajalistických jednotek v Aténách roku 1916. Po ultimátu dohodových mocností z roku 1917 byl Konstantin nucen kapitulovat (emigroval do Švýcarska) a následníkem trůnu se nestal pozdější řecký král Jiří II. (stejně germanofilsky zaměřen jako panovník), nýbrž Alexander. Cíle liberální vlády bylo možné dosáhnout pouze v úzké kooperaci s vojenskými operacemi Dohody. Bohatá francouzská finanční pomoc umožnila řecké vládě zvýšit počet vojáků z 30 000 na 100 000 v posledním roce války. Desítka řeckých divizí v rámci „orientální armády“ pod velením francouzského generála Louise Francheta d’Espèreyho se výraznou měrou podílela na kapitulaci Bulharska, ale hlavně osmanské říše (30. října 1918). Pomyslně na kolenou klečící osmanská říše se stala terčem invaze šesti států: Británie, Francie, Itálie, Řecka, Arménie a Gruzie. Gen. d’Espèrey vstoupil do Istanbulu 8. února 1919 v čele hlavního francouzského kontingentu, sedě na bílém koni věnovaném řeckou menšinou, a stejně jako Mehmed II., blížil se po koberci vyložených ulicích k chrámu Hagia Sofia. Pro Řeky začalo svítat na lepší časy…

Dilemata vítězů a poražených

■  Řecký král Konstantin I.

války na straně dohodových mocností. Toto rozhodnutí však v Řecku prohloubilo národní rozkol, vzhledem k tomu, že panovník Konstantin I. (vládl v letech 1913–1917 a 1920–1922, švagr německého císaře Vilhelma II.) nebyl ochoten opustit svůj dosavadní kurz blahosklonné neutrality vůči Německu. Liberálové v čele s Eleftheriem Venizelem vytvořili konkurenční vládu v Soluni (dočasná vláda národní obra-

Na území Turecka Řekové obývali převážně teritoria v okolí Istanbulu (včetně města samotného), západní oblasti Malé Asie a Thrákie, částečně i černomořské pobřeží Malé Asie. Celkově se podle sčítání v letech 1903–1906 k řecko-ortodoxnímu vyznání hlásilo 2,8 milionu obyvatel (i část albánského a slovanského obyvatelstva). Po balkánských válkách počet klesl na 1,7 milionu obyvatel. Premiér Venizelos dostal šanci prezentovat řecké směřování 3. a 4. února 1919 v rámci Pařížské mírové konference. Filhelénské sympatie nejvíce rezonovaly u Davida Lloyda George, který měl s Řeckem i osobní plány. Lloyd George viděl

HISTORIE

■  Řecká 9. divize

■  Eleftherios Venizelos, významný politický představitel Řecka ve 20. a 30. letech 20. století ■  Vlevo nahoře: Elitní 38. pluk evzonů, útočící na turecké pozice

v Řecku „zemi budoucnosti, jež potřebuje svůj prostor, který by jí umožnil rozmach ze šesti milionů obyvatel na 20 v průběhu 50 let“. Řecká delegace v čele s Venizelem velmi prozíravě a takticky nepožadovala Istanbul a Kypr (roku 1914 anektován velkou Británií) a zaměřila se na získání Thrákie, Epiru, Dodekanéských ostrovů a Smyrny s okolím. Zřejmě nejproblematičtější oblastí byla maloasijská Smyrna (dnes Izmir, důležité řecké finanční centrum; nacházela se tam i prestižní tzv. „řecká škola“, která fungovala od roku 1733, a jedním z absolventů byl i již zmíněný Onassis), která podle Venizela představovala geograficky, klimaticky i kulturně součást egejské oblasti bez vazeb na turecké vnitrozemí. Britské pochopení pro řeckou otázku však nesdílely ostatní velmoci, jako USA, ale hlavně Francie a Itálie. Zejména Itálie měla vlastní záměry s územími na troskách osmanské říše. Události se zdramatizovaly poté, co italská plavidla vplula do přístavu ve Smyrně. Venizelos musel jednat velmi rychle a na obhájení svých zájmů použil i argument o „připravovaném“ tureckém povstání ve Smyrně, které by ohrozilo tamní Řeky. Na základě rozhodnutí Nejvyšší rady Dohody byl Řekům udělen souhlas k okupaci Smyrny. Invaze začala 13. května 1919, kdy ze soluňského přístavu vypluly lodě s 13 000 řeckých vojáků. Vylodění a následná okupace se děly za podpory britské armády 15. května. Spontánní reakcí tureckého obyvatelstva bylo organizování partyzánských a odbojových organizací. Obsazování města začala řecká 1. pěší divize za podpory gardistů z 38. pluku, známých jako „evzoni“ (lehká horská pěchota). Turecká posádka (dva pluky 56. divize) pod vedením Nadira Paši neměla pro takový scénář instrukce, a tak zůstala v kasárnách. Za nevyjasněných okolností se

■  Řecká armáda pochodující pod Vítězným obloukem v Paříži, 1918

■  Korunní princ Konstantin a řecké dělostřelectvo u Bizani DUBEN 2017 |

Military revue 33

HISTORIE v okolí kasáren strhla potyčka a po zuřivé řecké palbě padly za půl hodiny i kasárny. Část zajatců (300–400 mužů) byla za přítomnosti dohodových důstojníků zmasakrována. Napětí se nadále stupňovalo a obětmi protitureckých pogromů se stalo 200 000 tureckých občanů. Počet okupačních dohodových vojáků se postupně zvýšil na 170 520, především řeckých jednotek (téměř 65 000 mužů). Vůči postupu Dohody, ale hlavně proti řeckým ambicím se začal stavět na odpor i turecký lid a jeho tribunem se nemohl stát nikdo jiný než hrdina od Gallipoli gen. Mustafa Kemal (1881–1938), mimochodem rodák z řecké Soluně, který však nehájil zájmy osmanské vlády, nýbrž Velkého národního shromáždění. S jeho příchodem do města Samsun 19. května 1919 se spojuje i začátek osvobozenecké války, kterou vedl s heslem často proklamovaným balkánskými národy v boji proti Osmanům: „Nezávislost, nebo smrt.“ Události spojené s vyloděním ve Smyrně jsou považovány za začátek 1. fáze řecko-turecké války.

Vytvoření říše „dvou kontinentů a pěti moří“

Svolání národního shromáždění do Ankary i sílící turecký odpor zvětšily obavy velmocí, že připravovanou mírovou smlouvu bude nutné prosadit silou, proto Nejvyšší rada přijala nabídku Venizela na další řeckou operaci v Malé Asii. Na základě tohoto pověření začala řecká armáda pod vedením gen. Leonidase Paraskevopoula v červnu 1920 letní ofenzivu proti silám kemalistů, jež směrem k Burse představuje začátek 2. fáze války. Nepřipravenost tureckých jednotek znamenala pronikavé řecké vítězství a výrazné rozšíření okupační zóny v Malé Asii (posun o 200 km). Řecké vojenské tažení přimělo osmanskou vládu k přijetí podmínek a k podpisu mírové smlouvy v Sèvres 10. srpna 1920. Řecku přinesla splnění většiny prezentovaných nároků: připojení celé východní Thrákie včetně Edirne, poloostrova Gallipoli, evropského břehu Marmarského moře a Dodekanéských ostrovů kromě Rhodosu a Smyrna získala zvláštní status, ačkoli oficiálně zůstávala v rámci osmanské říše. Její obyvatelé měli přiznanou samosprávu a po pěti letech měl plebiscit určit, kam bude Smyrna definitivně patřit. Platnost sèvreské mírové smlouvy však byla do značné míry limitována spory mezi velmocemi i polarizací tureckých sil; navíc, nikdy nebyla ratifikována řeckou ani tureckou stranou. Sèvreská mírová smlouva nepřinesla očekávaný výsledek, protože Mustafa Kemal vedl mimořádně agilní zahraniční politiku, jejímž cílem bylo anulování diktátu velmocí i navázání spojenectví s bolševickou Moskvou (oficiálně byla smlouva o přátelství a bratrství uzavřena v březnu 1921). Řecká armáda zahájila svůj další postup směrem do nitra Anatolie v říjnu 1920, ještě pod patronátem liberální vlády Venizela, ale po neúspěchu v listopadových volbách ho nahradil Dimitrios Rallis (1844–1921). Přestože si byl Venizelos svým úspěchem jistý, opak byl pravdou. V neprospěch venizelistů přispěla

34 Military revue

| DUBEN 2017

■  Mustafa Kemal Atatürk, otec moderního Turecka

i kuriózní událost a s ní spojená smrt panovníka Alexandra, který zemřel 25. října 1920 na následky otravy krve, způsobeného pokousáním opicí v královských zahradách. Nejmladší Alexandrův bratr, Pavel, nabídku na trůn odmítl a roajalistický blok navrhl, aby se z exilu vrátil bývalý panovník Konstantin, který tak učinil, a demotivovaný Venizelos dobrovolně opustil Řecko 19. prosince 1920. Návrat proněmeckého a antidohodového Konstantina I. (po zmanipulovaném a polooficiálním referendu) znepokojil Brity, avšak zbytečně, protože navzdory vlastním předvolebním slibům chtěla nová vláda v duchu nejextrémnější formy Megali Idey pokračovat v maloasijském tažení. Už koncem roku se plány staly skutečností, když dal král Konstantin rozkaz k obnovení tažení proti kemalistům – začala se tak 3. etapa řecko-turecké války.

Hořící Smyrna – spálené řecké sny

Na prahu roku 1921 se celkový stav řecké armády zvýšil na přechodných 12 divizí o síle 170 000 mužů. V Malé Asii sloužilo 4073 důstojníků a 105 370 vojáků a poddůstojníků pěchoty a jezdectva spolu s jednotkami obsluhujícími 207 lehkých a 86 polních a těžkých děl. Prvním výraznějším střetem byla bitva známá jako „první bitva u İnönü“ (9.–10. ledna 1921), kde Řeky vedl z pozice hlavního velitele gen. Anastasios Papoulas (1859–1935). Navzdory méně početným jednotkám nasazeným do bitvy přinesl tento střet vítězství Turkům – ba co víc, uštědřili Řekům výrazné ztráty a tureckému veliteli Mustafu İsmetovi pašovi (1884–1973, po Kemalovi druhý prezident moderního Turecka) vyšel i riskantní tah, když poté co začali Řekové ustupovat, zaútočil se svou záložní křídelní formací na řecký tábor nedaleko Gedizu a rozprášil jej. Tažení směrem na Ankaru, sídlo kemalistů, se nevyvíjelo pozitivně a o dva měsíce se obě armády setkaly znovu u İnönü – šlo o tzv. „druhou bitvu u İnönü“ (26.–31. března 1921), kde Řekové utrpěli ještě větší ztráty. Jednou z příčin porážek byla výměna řeckých velitelů: venizelisty nahra-

dili roajalisté, z nichž většina měla vojenské zkušenosti ještě z dob balkánských válek. Nacionalistická zaslepenost nového režimu zabránila vidět věci reálně, proto nepostřehli, že situace se začíná vyvíjet příznivěji pro nové Turecko. Navzdory situace na bojištích nebyli Řekové ani Turci ochotni změnit své postoje, což ukázala i konference v Londýně na přelomu února a března, během níž se velmoci snažily dosáhnout kompromisního řešení konfliktu. Řecko už bez tolikrát deklarované britské podpory nemělo na výběr: buď bude mír dosažen úplným vítězstvím, nebo totální porážkou Megali Idey. V této atmosféře začala v červenci 1921 další ofenziva směrem k Ankaře. Řeckým jednotkám se podařilo prolomit turecké obranné linie při Eskişehir'e a přiblížit se k Ankaře na 80 km, když zaujaly pozice na řece Sakarya (řecky Sangarios). Řecké oddíly musely stále více zápasit se zásobovacími problémy, protože postupem do vnitrozemí se vzdalovaly přístavům na egejském pobřeží. Válečný konflikt vyčerpával i řeckou ekonomiku: náklady na jeden den činily v tomto období osm milionů drachem. Právě zmíněná řeka byla svědkem jedné z nejdůležitějších bitev řecko-turecké války, když během 16 dnů bojů na přelomu srpna a září přišlo o život 18 000 Řeků a 13 000 Turků (kvůli vysokému procentu úmrtí mezi důstojníky se nazývá i „bitva důstojníků“). Velení turecké armády převzal již 4. srpna Mustafa Kemal, který úspěšně zastavil řeckou ofenzivu a dosáhl taktického vítězství. Konzervativní roajalistický režim podcenil bojovou sílu Ankary; stejně tak neodhadl skutečnost, že se mezinárodní postavení Řecka soustavně zhoršuje. Francie a Itálie se stále zřetelněji sbližovaly s kemalistickým Tureckem, kterému se dostávalo i materiální pomoci ze strany ruských a ukrajinských bolševiků. Velká Británie dávala najevo, že navzdory svým přetrvávajícím sympatiím vůči Řecku nesouhlasí s jeho neústupným postojem. Přelom let 1921/1922 znamenal fázi přípravy na rozhodující setkání sil. V květnu 1922 Kemal odmítl návrh Řeků na příměří a Konstantin I. reagoval mimořádně osobitě, když vydal gen. Papoulovi, který následně rezignoval, rozkaz na obsazení Istanbulu. Velmoci řecký požadavek na vstup vojsk do hlavního města osmanské říše rázně odmítly. Řecko si od tohoto plánu slibovalo buď zisk Istanbulu, nebo výraznější diplomatickou či finanční pomoc. Řekové svou šanci na přeskupení vojsk a nadechnutí využili mimořádně neefektivně, zato Turci, těžící z materiální a početní převahy, začali 8. srpna 1922 velkou ofenzivu. Kemalova vojska prolomila řecké pozice při strategickém železničním uzlu Afyonkarahisar (událost známá také jako „bitva u Dumlupınaru“, 26.–30. srpna 1922) a následný řecký ústup měl už jen jeden cíl – Smyrnu. Zbytek zdecimované armády byl postupně parníky evakuován na ostrovy Chios a Lesbos; poslední řecké oddíly opustily pod dohledem velmocí Smyrnu 8. září 1922. Řecká okupace města definitivně skončila 9. září 1922, když Mustafa Kemal vstoupil do města.

HISTORIE Po příjezdu turecké armády nastala mezi obyvateli a uprchlíky z vnitrozemí panika a strach o vlastní životy. Jednou z obětí nepravidelných tureckých jednotek, které se podílely hlavně na vraždění, znásilňování a rabování (s povolením hlavního velitele Nureddina Ibrahima Paši), byl metropolitní biskup Chrysostomos Kalafatis (1867–1922), jenž byl v roce 1992 uznán za mučedníka a svatého řeckou pravoslavnou církví. Rozvášněný dav biskupovi vytrhl bradu, vyloupl oči, uřízl uši i nos… Požáry, které byly záměrně založeny v řecké a arménské čtvrti 13. září, dovršily dílo zkázy. Desítky tisíc lidí se ve zmatku snažily uniknout ohni, smrti a tureckému zajetí na lodích i improvizovaných plavidlech. Bilance krvavých zářijových událostí roku 1922 ve Smyrně byla strašlivá. Kolem 50 000 křesťanských Řeků a Arménů našlo tehdy v tomto městě svou smrt (některé zdroje uvádějí počet obětí až do 100 000). Zbylí muži ve věku od 18 do 45 let byli odvedeni do tureckého zajetí. Celkem bylo z města evakuováno 150 000–200 000 Řeků. Zánik řecké a arménské části města symbolizoval nevyhnutelný krach snu Řeků o Megali Ideji. Příměří, podepsané 11. října 1922 ve městě Mudanya, a následné jednání na konferenci ve švýcarském Lausanne, která revidovala mírovou smlouvu ze Sèvres, znamenala diplomatický triumf Turecka a dokonala řeckou katastrofu. Následkem nové mírové smlouvy, podepsané 24. července 1923, přišlo Řecko (znovu zastupované Eleftheriem Venizelem) o Smyrnu s okolím i východní Thrákii s městem Edirne. V rámci smlouvy byla provedena i výměna ortodoxního a muslimského obyvatelstva mezi oběma zeměmi (400 000 muslimů a kolem 1,2 milionu Řeků). Obyvatelům, jichž se nařízení týkalo, byly nemovitosti zabaveny. Takto skončilo téměř 500leté soužití Řeků a Turků v rámci společného státu.

■  Devátá divize, zubařská prohlídka mužstva, 1922

Mgr. Maroš Melichárek, Ph.D. Zdroje (výběr): Clogg, R.: A Concise History of Greece. Cambridge 2002; Hradečný, P.: Dějiny Řecka. Praha 2007; Milton, G.: Paradise Lost: Smyrna 1922 – The Destruction of Islam’s City of Tolerance. Sceptre 2008.

■  Turecké demonstrace proti okupaci Smyrny, Istanbul, 23. května 1919

DUBEN 2017 |

Military revue 35

HISTORIE

SVĚTLUŠKY NAD EGEJSKÝM MOŘEM V noci z 13. na 14. srpna 1940, pouze dva měsíce od vstupu Itálie do války na straně Německa, podnikl britský bombardér Armstrong Whitworth Whitley nálet na Turín. Na obranu vzlétlo jediné letadlo – Fiat CR.42, pilotovaný kpt. Giorgiem Grafferem. Poté co se stíhačce Fiat zasekly kulomety, Graffer bombardér taranoval, aby se vzápětí zachránil padákem. Těžce poškozený bombardér se obrátil k letu na domovskou základnu. Tam už ale nedoletěl – skončil v Lamanšském průlivu. Popsaná událost byla ale zcela výjimečná. Ve skutečnosti se během druhé světové války italskému vojenskému letectvu nikdy nepodařilo nasadit spolehlivé noční stíhačky, které by byly schopny účinně bojovat s nepřítelem. Od počátku italské účasti ve válce byla italská města, jak na průmyslovém severu, tak na jihu, snadnými cíli nočních bombardérů RAF a později též USAAF. Dělo se tak navzdory hrdinství a sebeobětování stovek italských pilotů. Nebylo v jejich silách čelit nesmírné vojenské převaze Spojenců. Důvodem zmíněného stavu byly různé koncepce a metody výcviku pilotů, přičemž nebyla věnována větší pozornost nočnímu létání a nočnímu boji. Dalším důvodem byla nasazená italská stíhací letadla s nedostatečným výkonem. Z nepochopitelných důvodů byla koncepce nasazení nočních stíhačů v Itálii neznámá. Letouny Reggia Aeronautica sporadicky proti nepříteli odstartovaly, zejména v prvních dnech války. Skončilo to ale často tragicky, s několika málo výjimkami, kdy lze hovořit spíše o štěstí, jak je to popsáno v případě zmíněném v úvodu. V jiném koutu Středomoří se však něco dělo. Na jaře 1941 vznikla 161. autonomní stíhací skupina (161° Gruppo Autonomo Cascia Terrestre), když jednotka dostala malou, ale významnou posilu v podobě dvouplošníků Fiat CR.42 Falco. Ty se vrátily z Iráku a byly přiděleny k jednotce, rychle zformované v Itálii.

lentini stačil vyskočit s padákem, vítr ho nicméně zanesl na území ovládané Brity a padl do zajetí. Jednotka se rychle stáhla z Bagdádu do Kirkúku, avšak krátce nato přelétla na Rhodos v Egejském moři. Na místním letišti Gadurra přistála 31. května. V Kirkúku zanechala tři stroje: dva neschopné letu, zatímco třetí (MM.7470) potřeboval opravit. Letiště Gadurra bylo pouze přestupní zastávkou do konečného domovského letiště Marica. Tady jednotka pod velením kpt. Francesca Sforzy dostala označení „164. peruť“ a byla zařazena do 161. Gruppa Autonomo Caccia Terestre.

■  CR.42 ze 162. perutě 161° skupiny AUT CT

Světlušky z Rhodosu

Na letišti Marica zformovalo 161° Gruppo Autonomo CT speciální oddíl nočních stíhačů (Sezione di Caccia Noturna), vybavený pouhými čtyřmi stíhačkami CR.42, jež dříve působily v Iráku. Oddílu velel por. Piero Ghiacci. Další piloti byli poručíci Pappalardo, Thiegi a Ravasio. Tito „noční piloti“ se brzy pojmenovali „Falene“ (Světlušky). Jejich název vycházel z analogie mezi jejich bojovými operacemi a chováním hmyzu, který – přitahován svitem měsíce – vytrvale létá v jeho jasu.

■  Por. (později gen.) Piero Ghiacci, velitel Sezione d’Alarme Notturna

Irácké dobrodružství

V době nasazení v Iráku nesla jednotka označení „Irácká peruť“ (Squadriglia Iracena). Zformována byla 17. května 1941 v Ciampino Sud. Následně se stala součástí 3. Gruppa Caccia Terestre, se základnou v Alegru na Sardinii. Do jejího stavu patřilo 12 Fiatů CR.42 s odpovídajícím počtem pilotů. Všechna letadla byla vybavena vnitřními přídavnými nádržemi a dodatečnou pancéřovanou ochrannou kokpitu. Při následných bojích byl britským dvouplošníkem Gloster Gladiator sestřelen Fiat CR.42 sériového čísla MM.7476. Pilot por. Emilio Va-

36 Military revue

| DUBEN 2017

■  Fiat CR.42 ze 163. perutě na hlídce podél pobřeží ostrovů Egejského moře

HISTORIE Aktivitu nočních stíhačů popsal gen. Piero Ghiacci: „Oddíl nočních stíhačů v oblasti Egejského moře byl zformován ze tří perutí 161° Gruppa Autonomo, a to 162°, 163° a 164°, které měly domovské letiště Marica na ostrově Rhodos. Jednotka pro noční boj, která dosud chyběla a byla požadována veškerými příslušníky perutí se základnou na Rhodosu, vznikla díky iniciativě a výjimečným profesionálním schopnostem pplk. Giovanniho Zapetty, velícího 161° Gruppu. Za účelem vytvoření této jednotky byli vybráni z každé perutě dva zkušení piloti, kteří se podvolili specifickému výcviku pro noční létání s CR.42. Po měsíci intenzivních příprav byla Sezione Notturna připravena pro bojové nasazení.“

Volba typu

Jednotka byla vybavena Fiaty CR.42, třetí série – egejská verze. Tato úprava umožňovala čtyři hodiny letu. Upravený fiat byl původně konstruovaný pro mise nad mořem a od standardní verze se lišil přídavnou palivovou nádrží o obsahu 91 l přímo za sedadlem pilota. Pro noční lety bylo letadlo přebarveno matnou černou. Výfukové potrubí bylo prodlouženo na délku přesahující 1 m. Ústí výfuku končilo pod spodním křídlem a kulometná výzbroj byla na toto uspořádání modifikována. Během cvičení se zjistilo, že stopovky a záblesky od ústí 12,7mm kulometů jsou při střelbě kvůli své záři jasně viditelné, zejména za bezměsíčných nocí. Bez stopovek by však jakákoli střelba byla víceméně symbolická, a tak bylo po několika zkouškách přijato adekvátní řešení. Kulomet ráže 12,7 mm byl nahrazen kulometem ráže 7,7 mm; krom toho byla jednotlivá ústí hlavní zacloněna tlumičem plamenů a pásy s municí byly uspořádány promyšleněji. Pás pro kulomet 12,7 mm byl sestaven pouze ze zápalných a explozivních střel, zatímco pás pro kulomet 7,7 mm (který neměl tak viditelné záblesky při střelbě) měl každou sedmou střelu se stopovkou. Přístrojová deska se nelišila od jiných CR.42. Prvních pět měsíců letadla neměla radiostanici, s níž by se pilot dorozuměl s naváděním na zemi. Vizuální rozpoznávání letadel bylo zajištěno změnou tří navigačních světel každou noc na různé barvy podle předem dohodnutého

kódu. Světla ale byla používána pouze v případě potřeby.

Podpora pozemních operací

Kromě výjimečných případů byly při 248 nočních akcích uskutečněny vzlety přímo z míst, kde byla letadla zaparkována. K dispozici byl urovnaný pás země v letovém kurzu 250°. Pro přistání byla používána 960 m dlouhá asfaltová přistávací dráha, obvykle v letovém kurzu 360°. Směr startu byl zachován díky instalaci červených světel na vzdálenějším konci letiště. Díky těmto světlům byla rozjezdová dráha dlouhá 1470 m. Pro přistání byla ranvej označena sérií lamp o svítivosti 26 kandel. Lampy byly umístěny na dřevěných nohou, zatlučených do země ve vzdálenosti asi 30 m. Tři červená světla označovala práh ranveje. Řada světel byla instalována asi 10,5 m souběžně s levou stranou ranveje, pokud přistání probíhalo severním směrem. V několika případech, když se kvůli směru větru muselo přistát jižním směrem, museli piloti dbát na to, aby přistávací světla byla napravo. Při nepodařeném přistání mohlo letadlo skončit na neupraveném povrchu, v horším případě v hangáru, používaném pro bombardér Cant Z.1007 bis. Do té doby, než byla letadla vybavena radiostanicemi, používala se s úspěchem světelná signalizace, zejména v případě informací, zda je, či není možné přistát.

Organizace bojových operací

Oblast, ve které se mohly noční stíhači pohybovat, určilo Velitelství protiletadlové obrany v Egejském moři (Commando della Difesa Contraerea dellʼ Egeo). Pomyslná dělicí čára měla probíhat od hory Filerimos po záliv u Kallithey. Na sever od této linie se protiletadlové dělostřelectvo mělo soustředit na obranu města Rhodos, jižně od této linie měly noční stíhačky volnou ruku. V oblasti přidělené nočním stíhačům byly určené zóny, každá pro čtyři piloty. Každý pilot tak měl stejné výškové pásmo a mohl se spolehnout na stejné orientační body v krajině. Piloti prolétali svým výškovým pásmem a monitorovali prostor 450 m nad sebou a pod sebou. Jakékoli další letadlo, které ve stanoveném výškovém pásu nalezli, považovali z logiky věci za nepřátelské. Pokud bylo letadlo

nuceno letět v jiném pásu, než který mělo přiděleno, používal se systém identifikačních světel nastavený na určitá „světla dne“. Tabulky s barevnými kódy měli k dispozici také velitelé protiletadlových baterií. V bunkru byl pilot ve službě spojen telefonem se všemi pozorovacími stanicemi. Poté co posoudil všechny podstatné informace, měl pravomoc buď k nasazení nočních stíhaček, nebo přikázat pohotovost protileteckých baterií na letišti. Když zazněl z bunkru alarm, motory letadel, které byly v noci pravidelně zahřívány, nastartovaly a čtyři piloti vzlétli v předem dohodnutém pořadí. První vzlétl pilot, který měl letové pásmo v největší výšce. Jako poslední vzlétl pilot, jehož úkolem bylo hlídkovat ve výšce 1000–2000 m. To byla nejnižší letová výška, protože letiště Marica se nacházelo mezi horami Filerimos a Paradiso. Zmíněný, předem určený postup prakticky jakoukoli kolizi vyloučil. Čas, který uplynul od spuštění alarmu do startu posledního letadla, nikdy nepřesáhl 55 sekund – to byl pro obyčejný dvouplošník CR.42 výjimečný výkon.

Bojové nasazení

Během popsaného období por. Piero Ghiacci uskutečnil celkem 84 přistání v noci. Z tohoto počtu přistával po následném leteckém poplachu 13krát. Krom toho se zúčastnil tří protiponorkových misí se zavěšenými bombami pod křídly a jednoho nočního průzkumného letu nad Castel Rosso. Za měsíčního svitu napadl Bristol Blenheim, jejž donutil k návratu, a také další britský letoun Fairey Battle. Jeho přítel por. Pappalardo se účastnil nočního souboje s jiným vetřelcem, kterým byl Vickers Wellington. Není doloženo, že některý z cílů napadený letadly Sezione d’Alarme Notturna z letiště Marica byl sestřelen. Odvaha a úsilí „světlušek z Rhodosu“ zapojit se do nočních bojů se zastaralými dvouplošníky, které postrádaly radiostanici, o radaru nemluvě, si zaslouží čestné místo v historii leteckých bojů. Karel Polanský Zdroje: Malizia, N.: The Fireflies of Rhodes. Aeroplane 2/2000.

■  Fiat CR.42 ze 162a perutě 161° skupiny AUT CT. Znakem skupiny je kočka s nápisem v benátském dialektu „Varda che te sbrego“ („Dávej pozor, nebo tě trefím“) DUBEN 2017 |

Military revue 37

POZEMNÍ TECHNIKA

Protitankový kanon

ZIS-2

(2. část)

V historii vzniku protitankového kanonu ZiS-2 a jeho zařazení do výzbroje bylo pro badatele zabývající se sovětským a ruským dělostřelectvem vždy mnoho hádanek a na první pohled nevysvětlitelných zvratů. Toto dělo se nicméně stalo jedním z nejlepších protitankových děl druhé světové války. Po jejím skončení tvořil kanon ZiS-2 dlouhé roky základ protitankového dělostřelectva řady zemí a často se velmi úspěšně používal v ozbrojených konfliktech. Protitankový kanon ZiS-2 sestává ze dvou základních částí, kterými jsou lafeta a hlaveň se závěrem. Součást lafety tvoří kolébka, brzdovratné zařízení, vrchní a spodní lafeta, zaměřovací mechanizmy, mířidla, vyvažovač a tzv. „bojový podvozek“ se zavěšením. Kanony ZiS-2 vz. 1941 se vybavovaly hlavněmi dvou typů: s nezávislou vlastní hlavní a monoblokové konstrukce. Vlastní hlaveň je určena k nasměrování letu střely. Během pohybu v kanálu hlavně se střele dostane otáčivého pohybu, čímž se zajistí její stabilita za letu. Kanál hlavně se dělí na nábojovou komoru a vodicí část. Závěrový blok představuje masivní ocelový díl, na němž jsou namontovány součásti závěru a poloautomatiky. V přední části závěrového bloku se nachází lůžko vlastní hlavně a opěrný závit. Do tohoto závitu se zašroubovává spojka propojující vlastní hlaveň se závěrovým blokem. V prostřední části závěrového bloku se nachází svislé lůžko, ve kterém spočívá klín závěru. Přední a zadní objímky hlavně (a u hlavní s nezávislou vlastní hlavní také plášť) se používají ke spojení hlavně s brzdovratným zařízením a kolébkou. Závěr zajišťuje uzamčení kanálu hlavně, bezprostřední provedení výstřelu a vyhození nábojnice. U kanonu ZiS-2 se používá klínový závěr s poloautomatikou mechanického typu. Součást závěru tvoří uzamykací, úderný a vyhazovací mechanizmus, ale také ústrojí poloautomatiky. Základní součástí uzamykacího mechanizmu závěru je čtyřhranný klín, který se posunuje ve svislém lůžku závěrového bloku. V klínu je namontován úderný mechanizmus, jenž zajišťuje aktivaci roznětky při provedení výstřelu. Základními součástmi úderného mechanizmu jsou úderník a pružina úderníku. Otvor určený pro kladívko úderníku se nachází ve středu přední plochy klínu, často nazývané „zrcadlo klínu“. S pomocí vyhazovacího mechanizmu se uskutečňuje vyhození nábojnice po výstřelu a zachycení klínu závěru v dolní poloze při otevřeném závěru.

38 Military revue

| DUBEN 2017

V kanonu ZiS-2 se používá poloautomatika závěru mechanického typu, která zajišťuje otevírání závěru po výstřelu a jeho uzavření při nabití. Poloautomatika sestává z uzavíracího mechanizmu a vodicího ústrojí. Po zaměření kanonu na palebnou pozici se otevření závěru před nabitím první střely uskutečňuje s pomocí zvláštní kliky. Při zasunutí střely do nábojové komory hlavně se závěr uzavírá automaticky. Po každém výstřelu probíhá otevření závěru taktéž automaticky. Kolébka kanonu ZiS-2 má tvar žlabu a slouží ke spojení hlavně s brzdovratným zařízením, zajišťujíc směr pohybu hlavně při zákluzu a předkluzu. Na kolébce, která je odlita z oceli nebo svařena z lisovaných součástí, je rozmístěno brzdovratné zařízení. V okamžiku výstřelu při zákluzu a předkluzu se hlaveň kanonu pohybuje po zvláštním vedení kolébky. Zadní část kolébky je spojena s vyvažovačem.

■  Protitankový kanon ZiS-2 vz. 1943

Součást brzdovratného zařízení tvoří hydraulická brzda zákluzu a hydropneumatický vratník. Brzda zákluzu zajišťuje pohlcení energie pohybu zákluzových částí kanonu při výstřelu. S pomocí vratníku se po výstřelu uskutečňuje plynulé navrácení zákluzových částí a jejich zadržení ve výchozí poloze. Při výstřelu se válce brzdovratného zařízení pohybují společně s hlavní, zatímco pístnice zůstávají na místě. Hlaveň, brzdovratné zařízení, kolébka a závěr s poloautomatikou tvoří kyvnou část kanonu ZiS-2. Základem kyvné části kanonu je odlévaná ocelová vrchní lafeta, jež se s pomocí čepu vsazuje do centrálního otvoru čelní skříně spodní lafety. Na vrchní lafetě jsou namontovány odměrový a náměrový mechanizmus, mířidla, vyvažovač a vrchní lafetový štít. S pomocí zaměřovacích mechanizmů se zajišťuje svislé a vodorovné zamíření kanonu. Náměrový mechanizmus zubatkového typu se

POZEMNÍ TECHNIKA

■  Protitankový kanon ZiS-2 vz. 1943 ve Vojensko-historickém muzeu dělostřelectva, ženijních vojsk a spojovacích vojsk v Sankt Petěrburgu

dvěma zubatkami je umístěn na levé straně vrchní lafety. Šroubový odměrový mechanizmus tlačného typu se také nachází na levé straně vrchní lafety. Zajišťuje odměr otáčivé části kanonu ve vodorovné rovině nalevo a napravo. V některých modifikacích kanonu ZiS-2 je v setrvačníku odměrového mechanizmu namontováno tlačítko spouště. Kvůli značné délce hlavně se těžiště kanonu ZiS-2 nachází před kolébkovými čepy. K odlehčení práce setrvačníku náměrového mechanizmu je třeba vyrovnávat kyvnou část vzhledem ke kolébkovým čepům. K tomu se využívá pružinový vyvažovací mechanizmus natahovacího typu.

■  Brzdovratné zařízení kanonu ZiS-2 vz. 1943

Součást spodní lafety tvoří čelní skříň a rozkládací lafetová ramena. Čelní skříň tvoří odlitý díl se zvláštním otvorem k montáži čepu vrchní lafety. K přední části čelní skříně je připevněna náprava kanonu. Po stranách čelní skříně jsou umístěna zvláštní očka, ve kterých jsou na kloubech namontována lafetová ramena. Levé a pravé lafetové rameno jsou konstrukčně shodná. Na kanony ZiS-2 vz. 1941 se montovala jak skříňová, tak trubková lafetová ramena. Podvozek kanonu ZiS-2, s jehož pomocí se zajišťuje převoz kanonu, tvoří náprava, zavěšení a kolesa. Nápravu tvoří ocelová lisovaná konstrukce. Ke změkčení nárazů při pohybu kanonu po nerovné cestě je použito zavěšení, které sestává ze dvou vinutých pružin namontovaných do válců připevněných na koncích nápravy. Odpojení zavěšení při rozkládání lafetových ramen probíhá automaticky, stejně jako připojení zavěšení při zvedání ramen. Na kanonu ZiS-2 se používají kolesa jako u automobilu GAZ-AA, avšak s pozměněnou konstrukcí náboje. Štít chrání obsluhu a mechanizmus kanonu proti střepinám, střelám a také proti působení tlakové vlny. Součást štítové ochrany kanonu ZiS-2 tvoří spodní sklápěcí, vrchní a pohyblivý štít a také pancéřování vratníku. Ve střední části vrchního štítu je výřez pro kyvnou část kanonu. Nad tímto výřezem je ze zadní části štítu připevněn kšilt. U některých modifikací kanonu ZiS-2 se může vrchní část štítu v případě nutnosti sklopit na zvláštních závěsech dopředu. Pohyblivý štít je připevněn ke kolébce. Svými vyčnívajícími částmi zakrývá zubatky náměrového mechanizmu. Spodní štít je podvěšen pod nápravu kanonu. Pancéřování vratníku sestává ze dvou štítků a je připevněno k objímkám hlavně. Mířidla zajišťují vedení palby, jak přímé, tak nepřímé. Součást mířidel tvoří zaměřovač PP1-2 a kloubový náhon spojující zaměřovač s kyvnou částí kanonu. Zaměřovač PP1-2 sestává

■  Závěrová část kanonu ZiS-2 vz. 1943 se sejmutým zaměřovačem

z periskopu a mířící části. V modifikaci kanonu ZiS-2N, přijaté do výzbroje v roce 1957, byly namontovány noční zaměřovače APN-57 nebo APN3-55. Míření kanonu ve vodorovné rovině zajišťuje periskop, ve kterém je umístěna optická část zaměřovače. Míření ve svislé rovině se uskutečňuje s pomocí mířící části.

Střelivo kanonu ZiS-2

Střelivo k protitankovému kanonu ZiS-2 představovaly jednotné náboje, sestávající ze střely a nábojnice s prachovou náloží. Značení tohoto střeliva vznikalo přidáváním písmena „U“ k označení střely. Např. jednotný náboj vybavený střelou BR-271 se označoval jako „UBR-271“. Základními střelami pro střelbu z kanonu ZiS-2 byly běžné a podkaliberní protipancéřové střely a také tříštivé střely, často nazývané „tříštivými granáty“. Protipancéřové střely se stopovkou byly určeny pro střelbu s přímým mířením na obrněnou techniku a stálé opevnění (DOT) nepřítele. Počínaje rokem 1941 se na tyto cíle využívala protipancéřová střela se stopovkou typu BR-271 s představnou balistickou kuklou a také modifikace této střely typu BR-271SP s tzv. „pevným jádrem“. Od dubna 1943 se začaly vyrábět varianty těchto střel zdokonalené konstrukce. Dostřel kanonu ZiS-2 vz. 1943 při přímé střelbě protipancéřovými střelami uvedených typů činil 1100 m při výšce cíle 2 m a úsťové rychlosti 990 m/s. Střela typu BR-271 probíjela na vzdálenost 100 m pancéř o síle 114 mm při úhlu nárazu 90° a při úhlu nárazu 60° pancéř o síle 93 mm. Při vzdálenosti 500 mm síla probíjeného pancéře činila 103 mm, resp. 84 mm, a při vzdálenosti 1000 m pak 91 mm, resp. 74 mm. V roce 1944 byly vyvinuty a přijaty do výzbroje tříštivé protipancéřové střely BR-271K. Střela typu BR-271K probíjela na vzdálenost 100 m pancéř o síle 112 mm při úhlu nárazu 90° a při úhlu nárazu 60° pancéř o síle 91 mm. Na vzdálenost 500 m síla probíjeného pancéře činila 94 mm, resp. 76 mm, a na vzdálenost 1000 m pak 74 mm, resp. 60 mm. Po druhé světové válce byly vytvořeny a přijaty do výzbroje účinnější tříštivé protipancéřové střely typu BR-271M s předDUBEN 2017 |

Military revue 39

POZEMNÍ TECHNIKA

■  Samohybné dělo ZiS-30

stavnou balistickou kuklou. Úsťová rychlost těchto granátů byla 1040 m/s. Střela typu BR-271M probíjela na vzdálenost 500 m pancéř o síle 115 mm při úhlu nárazu 90° a při úhlu nárazu 60° pancéř o síle 95 mm. Na vzdálenost 1000 m síla probíjeného pancéře činila 105 mm, resp. 85 mm, a na vzdálenost 1500 m pak 95 mm, resp. 75 mm. Od roku 1943 se začaly používat podkaliberní protipancéřové střely typu BR-271P cívkového tvaru, které se používaly pouze u přímo mířené palby na těžké tanky a samohybná děla na vzdálenost do 1000 m. Úsťová rychlost podkaliberní střely činila 1270 m/s. Střela typu BR-271P probíjela na vzdálenost 100 m pancéř o síle 190 mm při úhlu nárazu 90° a při úhlu nárazu 60° pak pancéř o síle 155 mm. Na vzdálenost 500 m síla probíjeného pancéře či-

■  Samohybné dělo ZiS-41, 1941

40 Military revue

| DUBEN 2017

nila 147 mm, resp. 120 mm, a na vzdálenost 1000 m pak 101 mm, resp. 83 mm. Už po skončení druhé světové války byly přijaty do výzbroje podkaliberní protipancéřové granáty typu BR-271N aerodynamického tvaru. Úsťová rychlost těchto střel byla 1130 m/s. Střela BR-271N probíjela na vzdálenost 500 m pancéř o síle 155 mm při úhlu nárazu 90° a při úhlu nárazu 60° pancéř o síle 135 mm. Na vzdálenost 1000 m síla probíjeného pancéře činila 140 mm, resp. 125 mm, a na vzdálenost 1500 m pak 125 mm, resp. 100 mm. Ke střelbě na nekryté palebné body a živou sílu nepřítele z kanonu ZiS-2 se používaly tříštivé střely neboli granáty. V roce 1941 začala výroba tříštivých střel typu OU-271, jež byly v roce 1943 nahrazeny zdokonalenými střelami typu OU-271U. Největší dostřel kanonu ZiS-2 tříštivým granátem typu O-271U dosahoval 8400 m. Úsťová rychlost činila 700 m/s. V závislosti na montáži zapalovače bylo zajištěno, že střela OU-271 nebo OU-271U působila jako tříštivá nebo trhavá. Po druhé světové válce byly do výzbroje přijaty tříštivé střely typu O-271UŽ zdokonalené konstrukce. K boji s živou sílou protivníka na malé vzdálenosti (100–200 m) byla v roce 1944 pro kanon ZiS-2 vytvořena úspěšně používaná kartáčová nálož typu ŠČ-271, sestávající z kulatých broků, které byly umístěny v kartonovém kontejneru. Pásmo zásahu kartáče se smrtícím účinkem kulek činilo až 200 m do hloubky a až 40 m podél bojové linie.

Lehká samohybná děla na základě kanonu ZiS-2

Dne 1. července 1941, jen týden po začátku Velké vlastenecké války, bylo závodu č. 92 nařízeno vyvinout a vyrobit samohybné dělo s protitankovým kanonem ZiS-2. Méně než za měsíc, na

■  Střelivo k protitankovému kanonu ZiS-2. Zleva: UBR-271, UBR-271SP, UBR-271K, UBR-271P, UO-271U a UŠČ-271

konci července 1941, byly k testům připraveny dva zkušební vzorky samohybného děla (SAU), které se lišily typem použitého podvozku. První z nich byl vytvořen na základě pásového tahače typu T-20 Komsomolec, vyrobeného koncem roku 1936 v závodě č. 37 S. Ordžonikidzeho v Moskvě. Získal označení „ZiS-30“. Představoval lehké protitankové samohybné dělo otevřeného typu. V zadní části tahače T-20 byla namontována otáčivá část kanonu ZiS-2 se systematizovaným štítem. K zajištění dodatečné stability při palbě byla v zadní části skříně tahače namontována sklápěcí rydla. Na střeše kabiny ZiS-30 byl k upevnění kanonu v přepravní poloze namontován zvláštní držák. Pro druhé samohybné dělo, které získalo označení „ZiS-31“, posloužil jako základ třínápravový terénní nákladní automobil typu GAZ-AAA, u něhož se předpokládalo opancéřování kabiny. Zkušební vzorek samohybného děla ZiS-31 měl ve srovnání se ZiS-30 řadu výhod. Jednou z nich bylo to, že při montáži kanonu ZiS-2 na podvozek automobilu GAZ-AAA byl rozsah dokončovacích prací minimální. K předělání automobilu GAZ-AAA na ZiS-31 bylo

POZEMNÍ TECHNIKA

■  Samohybné dělo ZiS-30 v bojovém postavení, 1941

nutné jen demontovat karoserii s bočnicemi a na prázdném místě vytvořit platformu děla. Otáčivá část kanonu ZiS-2 se montovala na zvláštní podstavec, jehož použití teoreticky zajišťovalo možnost kruhového otáčení děla. Vpředu a vzadu podstavce se nacházely schránky se střelami a nářadím. Pancéřování SAU ZiS-31 sestávalo pouze ze štítu samotného děla o síle 6 mm. Předpokládala se možnost lehkého pancéřování kabiny řidiče. V červenci a srpnu 1941 byly provedeny zkoušky ZiS-30 a ZiS-31 v polních podmínkách. Každé z nich mělo své výhody a nedostatky. Např. zkušební vzorek ZiS-31 měl menší hmotnost než ZiS-30. Průchodnost ZiS-30, mající pásový pohybový mechanizmus, se přesto ukázala jako lepší. Oba stroje vykázaly vysokou rychlost palby. Nicméně, ZiS-31 měla větší přesnost při střelbě než ZiS-30. To se vysvětlovalo tím, že kanon ZiS-2 namontovaný na nákladním autě byl při střelbě díky větší základně podvozku a širší automobilové plošině stabilnější. Samohybná děla ZiS-30 a ZiS-31 měla společné nedostatky. Např. nemohla vést palbu za pohybu, poněvadž jejich konstrukce nebyla uzpůsobena pro vysoký zpětný ráz protitankového děla. Taktéž se nedoporučovalo střílet v poloze „do boku“, protože v takovém případě vznikalo nebezpečí převrácení stroje. U ZiS-31 byla přitom pravděpodobnost převrácení menší než u ZiS-30. Do výzbroje byla přijata ZiS-30. Jednou z příčin tohoto rozhodnutí byl nedostatek třínápravových nákladních automobilů GAZ-AAA. Avšak v srpnu 1941 závod č. 37 v Moskvě ukončil sériovou výrobu tahače T-20 Komsomolec. Proto se podařilo vyrobit pouze asi sto samohybných děl ZiS-30. Další výroba byla ukončena kvůli nedostatku T-20. V říjnu 1941 bylo odborníky konstrukční kanceláře V. Grabina navrženo samohybné dělo známé pod označením „ZiS-41“. Představovalo otáčivou část kanonu ZiS-2 namontova-

nou na polopásový podvozek. Coby základ byl vzat terénní vůz ZiS-22, na který byla namontována pancéřovaná kabina. Kanon byl zepředu a z boků zakryt pancéřovými pláty. Během zkoušek v listopadu 1941 se u SAU ZiS-41 projevila celá řada nedostatků analogických nedostatkům ZiS-30 a ZiS-31. Bylo rozhodnuto neprovádět dodatečné dopracování ZiS-41. Toho času bylo jasné, že se nepodaří zorganizovat její sériovou výrobu z důvodu omezení výroby kanonů ZiS-2 a evakuace závodu vyrábějícího terénní vozy ZiS-22.

Závěr

Sovětský protitankový kanon ZiS-2 překonával zahraniční analogie té doby prakticky ve všech

základních bojových charakteristikách. Překonat ZiS-2 v průbojnosti pancéře mohly pouze mnohem později se objevivší těžší sovětská děla a kanony Spojenců a také německý kanon PaK 41. Několik exemplářů ZiS-2 bylo na přání spojenců SSSR na konci roku 1943 odesláno do USA a Velké Británie k provedení zkoušek. V současnosti je protitankový kanon ZiS-2 vz. 1943, jehož výroba byla ukončena v polovině minulého století, ve výzbroji více než 10 států v Asii, Africe a Střední Americe. Ing. Mikhail Adamenko Foto: Vladimir Kurin, army.lv, weltkrieg.ru

Distribuce Pavel Dobrovský – BETA

Květnového vítězství 332, 149 00 Praha 4 tel.: 272 910 733, fax: 272 913 830, e-mail: [email protected]

Jennifer Hillier

WONDERLAND – ZEMĚ DIVŮ

Země divů (Wonderland) je zábavní park v jednom malém americkém městě ve státě Washington. Park, v němž nechybí dům hrůzy ani muzeum klaunů, funguje jako lákadlo pro turisty a současně jako zdroj obživy pro celé město – přinejmenším do chvíle, kdy je v jeho areálu objeveno rozkládající se lidské tělo. Vázaná s přebalem, 384 stran Cena: 359 Kč, EAN 9788026903468

Objednávejte na: www.dobrovsky.cz DUBEN 2017 |

Military revue 41

ZBRANĚ

SROVNÁVACÍ ZKOUŠKY SA vz. 58 V SSSR V listopadu a prosinci 1967 proběhly na zkušebním polygonu v Leningradu srovnávací zkoušky čs. samopalu Sa vz. 58 (zachováno tradiční označení) s automaty AK a AKM sovětské konstrukce (podle dnešní terminologie „útočnými puškami“, ÚP).

Cílem zkoušek bylo srovnání bojových, technických a exploatačních vlastností čs. zbraně a ÚP sovětské konstrukce z produkce států Varšavské smlouvy. Do zkoušek byly zařazeny dvě ÚP bulharské výroby (AK, AKS), dvě ÚP maďarské výroby (rekonstruované AKM), dvě ÚP provenience NDR a PLR (AKM), dvě ÚP RSR (AKM a AKMS), dvě ÚP originální sovětské výroby AKM a dvě zbraně čs. konstrukce. Všechny zbraně byly zkoušeny kompletní, tj. včetně útočných nožů, zásobníků, brašen na zásobníky a příslušenství. Součástí zkoušek byla také prověrka spolehlivosti funkce zbraní při použití munice vyrobené ve státech Varšavské smlouvy, k dispozici byla ovšem také munice čs. a sovětské výroby: základní a svítící. Obdobně se u nás srovnával v srpnu 1984 kulomet UK vz. 59 s kulomety zemí Varšavské smlouvy. Zkoušky probíhaly podle tvrdých sovětských metodik: A – Technická prohlídka a proměření zbraní B – Zkoušky povrchové ochrany C – Přezkoušení zbraní střelbou D – Grafování funkce zbraně E – Určení přesnosti střelby F – Zkoušky zbraní v různých podmínkách exploatace G – Přezkoušení spolehlivosti funkce zbraně při střelbě náboji různých států H – Zkoušky životnosti zbraní a spouštění naprázdno I – Zkoušky pevnosti pažeb zhotovených z plastických hmot a z dřevotřískové hmoty

A – Technická prohlídka a proměření zbraní

Vstupní technická prohlídka prokázala, že předložené zbraně nevykazují zjevná poškození a že jsou všechny vybaveny potřebnými záložními díly a příslušenstvím. Zkontrolovaly se technické parametry zkoušených ÚP (výsledky srovnání základních parametrů Sa vz. 58 a ÚP AKM sovětského původu jsou uvedeny v tabulce). Charakteristika

Jednotka

ČSSR

SSSR

Hmotnost zbraně bez zásobníku, bodáku a příslušenství

kg

2,98

2,97

Hmotnost pohybujících se součástí

kg

0,46

0,52

Hmotnost zásobníku

kg

0,186

0,335

kg

0,27

0,46

mm

845

875

Hmotnost bodáku Délka zbraně

■  Samopal vz. 58 V se sklopnou ramenní opěrkou

B – Zkoušky povrchové ochrany

Hodnocení povrchové ochrany zbraní bylo provedeno podle sovětských technických podmínek platných pro ÚP AKM. Povrchová ochrana čs. zbraní nevykázala žádné odchylky proti fosfátovaným a lakovaným součástem ÚP sovětských. Byly tak splněny veškeré požadavky originálních sovětských technických podmínek (dále jen „TP“).

C – Přezkoušení zbraní střelbou

Z každé zkoušené zbraně se vystřelilo 150 nábojů vyrobených v příslušném státě. Při zkoušce se měřila teoretická rychlost střelby: u Sa vz. 58 byla naměřena 798–807 ran/min., ÚP ostatních států vykázaly teoretickou kadenci od 563 do 654 ran/min.

D – Grafování funkce zbraně

Funkce zbraní se sice během zkoušek zaznamenávala graficky, vzniklé grafy ale bohužel objevené materiály neobsahují.

E – Přesnost střelby ■  Samopal s noktovizním optickým zaměřovačem a zesilovačem jasu obrazu Meopta MEO 50S

42 Military revue

| DUBEN 2017

Přesnost střelby se zjišťovala na vzdálenost 100 m z polohy ležícího střelce s oporou. Nástřelky se prováděly jednotlivými ranami i dávkami o 3–4 ranách. Střílely se tři skupiny ran po 20 nábojích, a to jak náboji příslušného státu, tak i náboji sovětské výroby.

ZBRANĚ Zbraň výroby

Munice výroby Charakteristiky rozptylu v cm, cm2 Jednotlivé rány

ČSSR SSSR

Dávky

R100

R50

Sv

Sb

Sv × Sb

R100

R50

Sv

Sb

Sv × Sb

SSSR

12

5

9

9

81

40

13

18

29

522

SSSR

14

5

10

8

80

20

8

14

16

224

ČSSR

14

5

8

R100 – poloměr k nejvzdálenějšímu bodu zásahu v nástřelce vztažený ke střednímu bodu zásahu. R50 – poloměr nejvzdálenějšího bodu zásahu z lepších 50 % zásahů v nástřelce vztažený ke střednímu bodu zásahu.

Podle TP pro výrobu a přejímání ÚP AK se požadovaly pro střelbu jednotlivými ranami maximální hodnoty R100 = 15 cm a R50 = 6 cm při hodnotách Sb a Sv maximálně 10 cm. Pro střelbu v dávkách předepisovaly TP hodnotu Sb a Sv maximálně 20 cm. Výsledky prokázaly, že zkoušené zbraně sovětské provenience uvedená hlediska přesnosti střelby splnily. Přesnost čs. Sa vz. 58 při střelbě jednotlivými ranami plně odpovídala požadavkům sovětských TP. Nevyhovující výsledky při střelbě dávkou byly podle sovětského hodnocení zapříčiněny vyšší kadencí čs. ÚP: sovětští střelci totiž nedokázali v průběhu zkoušek vystřelit požadované množství nábojů v dávce 3–5, stříleli větší dávkou, a proto dosáhli většího stranového rozptylu. Závěr: Čs. zbraně jsou z hlediska přesnosti střelby srovnatelné s ÚP konstrukce Kalašnikova; je totiž předpoklad, že vycvičený střelec by při střelbě krátkými dávkami požadovaných hodnot rozptylu docílil.

F – Zkoušky zbraní v různých podmínkách exploatace

Zkoušky s odmaštěnými součástkami – 180 ran – se prováděly po dvojnásobném omytí součástek zbraní v technickém petroleji, následném vytření do sucha a osušení pomocí horkého vzduchu o teplotě +50 °C. Zkoušky za kombinovaných podmínek (celkem 1080 ran) se skládaly ze střelby v prachové komoře a střelby za umělého deště. Po časové prodlevě se provedlo hrubé očištění a opětná střelba v prachové komoře. Zkoušely se obě zbraně každého státu: jedna zbraň náboji z výroby příslušného státu a druhá náboji sovětské výroby. Během obou zkoušek fungovaly čs. Sa vz. 58 bez závad. V průběhu zkoušek se navíc měřila kadence, která u čs. výrobků byla v rozmezí 740–845 ran/min. a 761–834 ran/min. Zkoušky prokázaly spolehlivou funkci čs. zbraní i to, že jsou rovnocenné a plně srovnatelné se zbraněmi sovětskými.

11

88

43

12

16

25

400

Sv – výška jádra rozptylu. Sb – šířka jádra rozptylu. Sv × Sb – plocha jádra rozptylu.

našich zápalek. I přes toto zjištění bylo hodnocení těchto zkoušek sovětskou stranou kladné.

H – Zkoušky životnosti ÚP a spouštění naprázdno

Zkouškám životnosti (do vystřelení 15 000 nábojů) se podrobil jeden z obou Sa vz. 58. Ke zkouškám se použila sovětská munice se střelou s ocelovým jádrem. Režim střelby byl následující: jeden zásobník jednotlivými ranami, dva zásobníky krátkými dávkami a dva zásobníky dlouhou dávkou. Vždy po vystřelení 150 ran byla zbraň ochlazena ponořením do vody. Během těchto zkoušek neměl Sa vz. 58 žádné závady ve funkci; čtyři započitatelné poruchy připadly na vrub polámání součástek. Zkoušená sovětská ÚP měla sedm poruch ve funkci. Podle TP pro výrobu a přejímání sovětských ÚP AKM je hodnota poruchovosti maximálně 0,2 %, poruchovost čs. zbraně byla 0,03 %, sovětského AKM 0,05 %. Zatímco ale u sovětské ÚP nepraskla v průběhu zkoušky životnosti ani jedna součástka, praskla u Sa vz. 58 po vystřelení 6570 ran závora a po vystřelení 10 000 ran pružina pístu a krytka závěru. Po vystřelení 11 690 ran byla zjištěna značná ostřina v otvoru vedení pístu. Po výměně pístu z náhradních dílů se ve střelbě pokračovalo. Po vystřelení 14 464 ran praskl úderník. Po ukončení zkoušek životnosti se provedlo 6000 spuštění naprázdno s výsledkem vyhovujícím. Po vystřelení 10 000 a 15 000 nábojů byly prověřeny charakteristiky hlavně, rychlost střely a přesnost střelby. Čs. Sa vz. 58 sice prokázal, že životnost hlavně nebyla vyčerpána a zbraň

je schopna dalších zkoušek, z výše uvedeného je však patrné, že některé součásti zbraně vykázaly nižší životnost, než byla stanovena čs. technickými podmínkami pro výrobu a přejímání Sa vz. 58.

I – Zkoušky odolnosti pažeb proti pádům

Zkoušky byly provedeny zejména na žádost zástupců NDR, kteří žádali přezkoušení funkčních vzorků pažeb vyrobených z plastické hmoty. Rovněž zástupci MLR požadovali přezkoušení svých vývojových vzorků, a do zkoušek byly zařazeny také čs. pažby z lisované dřevotřískové hmoty. Způsob provedení zkoušek opět odpovídal sovětské metodice, tj. 12násobnému pádu z výšky 1,5 m na betonovou podložku. Zkoušky se prováděly s pažbami temperovanými na teploty +70 °C a –50 °C. Při těchto zkouškách čs. pažba vyhověla bez závad; pažby z plastických hmot tuto zkoušku nevydržely. Další zkouškou bylo ověření odolnosti pažby vůči průstřelu pěchotní střelou. Dálka střelby byla 100 m, teplota pažeb okolo 0 °C. U čs. zbraně došlo v důsledku vstřelu k odštípnutí části pažby, funkční schopnost zbraně a pažby však zůstala zachována. Pažby čs. konstrukce tak vyhověly sovětským metodikám.

Závěr

Zkoušky prokázaly, že z hlediska takticko-technických požadavků jsou zbraně čs. konstrukce plně srovnatelné se sovětskými ÚP Kalašnikova. Kvalita výroby z hlediska povrchové ochrany je dostatečná, z hlediska životnosti některých součástek o něco nižší. Čs. zbraně jsou spolehlivé při střelbě v různých podmínkách exploatace; přesnost střelby jednotlivými ranami je zhruba na stejné úrovni s ostatními. Zkoušky také prokázaly, že Sa vz. 58 funguje spolehlivě i při použití nábojů států Varšavské smlouvy. Ing. Jiří Fencl Zdroje: Firemní podklady; Bahna 2006 a 2007; Fencl, J.: Samopal vz. 58. Praha 2005; Fencl, J.: Slavní českoslovenští zbraňaři. Praha 2013; Pazdera, D. – Skramoušský, J.: Česká zbrojovka. Historie výroby zbraní v Uherském Brodě. Uherský Brod 2006.

G – Přezkoušení spolehlivosti funkce při střelbě náboji různých států

Během zkoušek čs. zbraní náboji všech zúčastněných zemí se nevyskytly žádné závady. Protože se ale při této zkoušce vyskytlo u samopalu MLR při střelbě čs. municí značné množství závad (celkem 33 závad na 450 výstřelů) a ze 450 ran šest selhačů také u nábojů rumunské výroby, provedla sovětská strana přezkoušení citlivosti zápalek: selhače vyvolávala nižší citlivost

■  Samopal vz. 58 P s původním dřevěným pažbením DUBEN 2017 |

Military revue 43

LODĚ

KORVETY TYPU SA'AR 5

Největšími jednotkami izraelského námořnictva jsou již více než dvě dekády korvety typu Sa'ar 5. Tato na svou dobu revoluční plavidla však nejsou prosta nedostatků, ke kterým patří zejména neuspokojivé nautické vlastnosti a stabilita. V zájmu omezení problémů proto musel být arzenál na palubách korvet proti původním záměrům značně zredukován.

Izrael disponoval koncem 70. let malým, ale moderně vyzbrojeným námořnictvem (Cheyl Ha'Yam) zoceleným v bojích s arabskými sousedy. Jeho páteř kromě tří ponorek tvořilo 12 raketových člunů typů Sa'ar 2 a 3 (plný výtlak 250 t) a 10 jednotek typu Sa'ar 4 (450 t). Ve stavbě se nacházela další čtyři plavidla typu Sa'ar 4,5 (488–500 t): dvě v úderné variantě a dvě ve vrtulníkové, která měla plnit roli vůdčích lodí uskupení. Podle představ části důstojníků však takto koncipovaná flota postrádala větší a univerzálnější jednotky schopné dlouhodobě operovat na otevřeném moři. Zároveň by byly daleko stabilnější platformou pro palubní vrtulníky než výše zmíněné čluny typu Sa'ar 4,5, jež byly pro malé rozměry spíše nouzovým řešením. Možnost vlastního leteckého průzkumu byla považována za naprosto klíčovou pro vyhledávání plavidel protivníka v dáli za radiolokačním horizontem. Konečně by tak bylo možné využít potenciálu nedávno pořízených amerických protilodních střel RGM-84A Harpoon s doletem 92 km. Ten totiž výrazně překonával nejen dosah domácích ŘS typu Gabriel II (36 km), ale rovněž senzorů na palubách raketových člunů (nejvíce kolem 40 km). Již v roce 1979 proto byly zahájeny studie nových korvet s výtlakem překračujícím 1000 t nazvaných jako „typ Sa'ar 5“. Podle tehdejších představ jich mělo být pořízeno osm a ve službě by nahradily starší čluny typů Sa'ar 2

44 Military revue

| DUBEN 2017

a 3. Plavidla se však okamžitě stala terčem tvrdé kritiky. Podle oponentů flota nepotřebovala tak velké jednotky a za cenu tří nebo čtyř korvet by bylo možné postavit až 10 raketových člunů, které by byly pro specifické podmínky židovského státu vhodnější. Poté se polemika rozšířila na střet zastánců dvou linií budoucího vyzbrojování Cheyl Ha'Yam: Jedna skupina volala po námořnictvu určeném jen k obraně pobřeží a hlídkování v teritoriálních vodách, na což by bohatě postačovala menší plavidla. Druhá se dožadovala floty schopné vést ofenzivní operace proti stále silnějším loďstvům arabských sousedů, což si vyžadovalo rozměrnější a lépe vybavené jednotky. Spory se táhly až do roku 1984, kdy byla americké firmě John T. McMullen Associates zadána zakázka v hodnotě 10 milionů dolarů na vypracování předběžného návrhu nových korvet.

První „neviditelné“ korvety

Stále ale nebylo vyhráno, protože se jednalo spíše o studii umožňující objektivní zhodnocení bojových možností perspektivních plavidel. Na pracích se velkou měrou podíleli i izraelští projektanti. Specialisté loděnic Israeli Shipyards spolupracovali s vykonavatelem kontraktu při vývoji platformy, jiný tým zase kooperoval se společností Rockwell na návrhu elektroniky. Ohnivé diskuze o potřebě korvet mezitím pokračovaly, ve druhé polovině 80. let

však došlo v důsledku vylepšení politické situace v regionu a zkušeností z tzv. „války tankerů“ k zásadní změně v pohledu na program. Před stávajícími plavidly Cheyl Ha'Yam totiž vyvstaly nové úkoly, které nebyly schopny plnit. K těm patřily dlouhé mise zaměřené na podporu operací speciálních sil nebo eskortování důležitých civilních lodí. Spolu s upraveným spektrem úloh byly zároveň definovány tři klíčové požadavky: Prvním byl limit výtlaku 1250 t a druhým počet členů posádky na úrovni raketových člunů Sa'ar, což měla vyřešit široká automatizace. Snad nejvýznamnějším pro budoucí podobu jednotek byl ale požadavek zvýšení schopností přežití na moderním bojišti. Toho mělo být dosaženo aplikací opatření na redukci signatur a zlepšením odolnosti a stability ve velkém vlnobití. Poněkud protichůdné specifikace projektantům značně komplikovaly práci, a proto jim byla velkou pomocí možnost využití 3D projekčních softwarů. Samotné platformy, stejně jako řadu jejich systémů, bylo nutno navrhnout v podstatě od nuly, což se ovšem promítlo i do vývojových nákladů. Svou roli sehrálo rovněž zdržení způsobené nekončící polemikou o potřebě korvet, důsledkem čehož předpokládaná jednotková cena vyskočila až na 200 milionů dolarů. Zastánce programu tak ještě čekal těžký boj při získávání potřebných financí, již tehdy však bylo jasné, že se nepodaří prosadit

LODĚ

■  Základem senzorového vybavení korvet je radar Elta EL/M-2228S na podstavě předního stožáru, napravo od něj se nachází SŘP EL/M-2221GM a za zadním stožárem radar TPS-44

pořízení více než čtyř plavidel. Návrh korvet byl dokončen v roce 1987, ale program dostal zelenou až dva roky nato, kdy byla odsouhlasena stavba tří jednotek s opcí na čtvrtou. Akvizici měly plně profinancovat USA prostřednictvím programu Foreign Military Financing, který však vyžadoval, aby pořízené systémy byly americké, nebo alespoň byly vyrobeny v USA. Proto byly v květnu 1989 za stavitele plavidel vybrány loděnice Ingalls Shipbuilding v Pascagoulle. Senzory, bojový řídicí systém a další systémy ale měly vesměs pocházet od domácích firem a Ingalls měly předat korvety odběrateli bez těchto systémů. Jejich instalace se měla následně provést v Israeli Shipyards. Kýl prototypové jednotky INS Eilat byl položen 24. ledna 1992 a na vodu byla spuštěna v srpnu 1993. Třídě se okamžitě dostalo velké pozornosti díky na svou dobu nezvykle širokému zapracování prvků stealth. I když ty byly již dříve v omezené míře použity v konstrukci bojových plavidel, komplexní přístup amerických a izraelských projektantů se dal srovnat jen s tehdy stavěnými francouzskými fregatami třídy La Fayette. Pro obě třídy totiž bylo signifikantní snížení demaskujících příznaků ve všech spektrech. Nejviditelnější jsou opatření na redukci radiolokační odrazné plochy, která dala korvetám do vínku na svou dobu velmi futuristický vzhled. Nástavby jsou složeny z velkých rovinných ploch odkloněných od kolmice,

a v některých oblastech navíc vícenásobně zalomených. Různé malé vybavení bylo přemístěno do podpalubí nebo bylo ukryto pod stealth kryty či za zvýšenými bočnicemi, jež nahradily většinu klasického zábradlí. Dále byl povrch jednotek pokryt materiálem RAM. Ochlazování výfukových zplodin pohonu obstarává systém kanadské firmy Davis, instalovaný v komínu, který je smíchává se studeným vzduchem. Agregáty pohonné soustavy jsou pro snížení hlučnosti uloženy na odpružených podstavách; interiér pod čárou ponoru je obložen materiály izolujícími hluk. Rozvody kapaliny nebo vzduchu jsou důsledně tvarovány tak, aby při provozu vydávaly co nejmenší lomoz. Šum vody obtékající kolem trupu a šroubů zase omezuje systém Prairie Masker. Korvety jsou rovněž vybaveny systémem sprinklerů pro omývání spadu ze ZHN a ochlazování jejich povrchu. Trup s délkou 85,64 m, šířkou 11,88 m a ponorem 3,17 m je rozdělen na 11 vodotěsných úseků a je zkonstruovaný z ocele; nástavby jsou však v zájmu úspory hmotnosti ze slitin hliníku. Jejich nižší odolnost vůči poškození a účinkům žáru má částečně kompenzovat rozdělení plavidel na šest protipožárních zón.

Nestabilní a přetížené výzbrojí

Pohon typu CODOG tvoří dva 4860kW diesely MTU 12V 1163 TB82, určené k plavbě ekonomickou rychlostí, a plynová turbína GE

LM-2500 o výkonu 22 380 kW pro plavbu vysokými rychlostmi. Tyto agregáty přes převodovky roztáčejí hřídele dvou šroubů schopných plavidlům udělit nejvyšší rychlost 30 uzlů, což je poněkud méně než projektovaných 33 uzlů. Maximální dosah činí 3500 nm při rychlosti 17 uzlů a zásoby proviantu vystačí pro 74člennou posádku na 20 dnů operací. Podle původních záměrů měly nést korvety typu Sa'ar 5 na svou velikost extrémně silnou výzbroj. Na přídi měl být instalován víceúčelový kanon Oto Melara Compact ráže 76 mm s kadencí 85 ran/min. a na křídlech můstku dvě zbraňové stanice Sea Vulcan s 25mm rotačním kanonem s kadencí 2000 ran/min. Protivzdušnou obranu mělo zajišťovat až 64 domácích řízených střel Barak-1 s dálkovým dosahem 0,5–12 km, odpalovaných z vertikálních sil rozdělených do dvou baterií po 32. Přední se měla nacházet před nástavbou, zadní za komínem. K navádění PLŘS a řízení palby děl měly sloužit tři systémy Elta EL/M-2221GM. Úderné úkoly mělo obstarávat až 16 protilodních střel dvou typů: Osm amerických RGM-84C Harpoon s doletem 124 km mělo být umístěno za hlavním stožárem ve dvou čtyřnásobných OZ se stealth kryty. Pro osm střel Gabriel II byl zase rezervován prostor podél komínu. Kombinování dvou typů protilodních střel je u jiných námořnictev hodně nezvyklé, izraelská flota to ale praktikovala od 80. let. Současné nasazení ŘS DUBEN 2017 |

Military revue 45

LODĚ

■  Protivzdušnou výzbroj třídy Eilat mělo tvořit až 64 střel Barak-1 krátkého dosahu. Zadní baterie za komínem se však nevyužívá a jsou zde umístěny antény spojovacích systémů

se zcela odlišnými naváděcími hlavicemi totiž velmi stěžovalo jejich rušení a zvyšovala se tím pravděpodobnost překonání protivníkovy PVO. K likvidaci ponorek měly být určeny dva trojité torpédomety Mk.32 pro 324mm torpéda Mk.46 Mod 5 a lehký vrtulník Dauphin II nebo SeaSprite, který měl mít k dispozici letovou palubu a hangár. Z plavidel měly operovat i bezpilotní průzkumné vrtulníky IAI Hellstar a měly disponovat jedním inspekčním člunem RHIB. K ostraze vzdušného prostoru měl sloužit 3D radar Elta EL/M-2218S a k vyhledávání hladinových cílů nebo k navigaci stanice Cardion SPS-55. Konfigurace elektroniky, protivzdušné výzbroje jako i konstrukce horních pater nástavby a předního stožáru byly odzkoušeny na raketovém člunu INS Chetz typu Sa'ar 4,5, který byl vybaven velmi podobnou strukturou. Detekci ponorek měl zajistit sonar EDO Type 796 Mod. 1 a počítalo se také s možností dodatečné montáže vlečeného sonaru Rafael CORIS-TAS. Prototypová korveta byla dokončena v květnu 1994, druhá INS Lahav ji následovala v září a třetí INS Hanit v únoru 1995. Stavba čtvrté jednotky zahrnuté v opci se pro nedostatek financí nakonec nerealizovala. Po absolvování zkoušek měla plavidla odplout do Izraele, kde je v Haifě čekalo dovybavení chybějícími zbraňovými a elektronickými systémy. Již během prvních testů, kdy ještě nebyla na korvetách instalována celá řada systémů, se však potvrdily obavy některých odborníků, že třída je na svou velikost přezbrojena (což ostatně bylo pro Cheyl Ha'Yam běžným jevem). Nadměrné byly především příčné náklony, a stabilita korvet se navíc úměrně zhoršovala s klesajícími zásobami pohonných hmot a rostoucím vlnobitím. Za extrémních okolností dokonce hrozilo převrácení plavidel. Řešením bylo pouze omezení vysoko položených hmot a konstruktéři se patrně ještě v průběhu stavby rozhodli obětovat protilodní střely Gabriel II. V jejich případě totiž náklony ve velkých vlnách překračovaly bezpečnostní limity umožňující odpálení a instalace zbraní zcela

46 Military revue

| DUBEN 2017

■  Korvety třídy Eilat obvykle nesou jen 16 střel Barak-1 v přední baterii a osm harpoonů. U plavidel v popředí je za komínem vidět dodatečný, standardizovaný kontejner se systémem pro elektronický průzkum

ztrácela smysl. To ale nestačilo a „redukční dietě“ podlehla i zadní baterie PLŘS. O jiných úpravách nejsou dostupné informace, nelze však vyloučit použití dodatečného balastu. Stabilita po provedení všech modifikací již dosahovala přijatelnou úroveň, i když plavidla mají v tomto ohledu stále daleko k dokonalosti. Daní za to bylo překročení limitu plného výtlaku v reálu činícího až 1295 t. Raketová výzbroj korvet nakonec byla seškrtána na osm protilodních harpoonů a 32 střel Barak-1. Podle ročenky Jane’s Fighting Ships ale nebyl systém Barak-1 z finančních důvodů dlouhodobě instalován, čemuž nasvědčují i snímky jednotek bez vertikálních sil a systémů EL/M-2221GM. Později se však systém na paluby plavidel přece jen dostal a obvykle nesená sestava zahrnuje 16 VVZ a jeden SŘP. Změny postihly také hlavňovou výzbroj a místo původně zamýšlené šestasedmdesátky byl instalován protiraketový systém Mk.15 Phalanx Block 0. Upuštěno bylo rovněž od systémů Sea Vulcan, které nahradily lehčí ručně ovládané 20mm oerlikony pamatující druhou světovou válku. Na galeriích po stranách komínu se v případě potřeby montují čtyři 7,62mm kulomety FN MAG.

Budoucnost s novými radary

■  Typ Sa'ar 5 patří k prvním vlaštovkám v kategorii stealth plavidel a drží primát vůbec prvních stealth korvet. Nízkým signaturám napomáhá i vícenásobně zalomený profil nástaveb

I v případě elektroniky došlo ke značným změnám. Místo zařízení SPS-55 byl použit navigační radar komerčního typu a detekci vzdušných cílů si nově podělily dvě stanice: První je 3D radar Elta EL/M-2228S, určený rovněž k ostraze radiolokačního horizontu před protilodními ŘS a k detekci plavidel a sloužící jako vstupní zdroj informací pro systémy Barak-1 a Phalanx. Druhá stanice je navalizovaná verze přehledového 2D radaru Cardion TPS-44 středního dosahu. Jejich výstupy zpracovává a slučuje systém SYS-2, který dramaticky zkracuje reakční doby a zvyšuje celkovou odolnost vůči rušení. Radary doplňuje optronický systém MSIS a komplex pro vedení EB firmy Elisra kombinující systém pro radiotechnický průzkum NS-9003A s ra-

LODĚ diolokačním rušičem NS-9005. Pro odposlech rádiové komunikace se využívá systém Tadiran NATACS 2000. Impozantní sestava vrhačů klamných cílů zahrnuje tři otočné stabilizované 72hlavňové vrhače Elbit Deseaver a dva 12hlavňové vrhače. Na obranu proti torpédům jsou určeny vlečené klamné cíle SLQ-25A Nixie. Činnost všech zbraňových a elektronických systémů zastřešuje bojový řídicí systém Elbit NTCCS III, ovládaný prostřednictvím 17 konzolí OCC, z nichž většina je umístěna v bojovém informačním centru rozděleném na útočnou a obrannou část. V případě jeho vyřazení přímým zásahem může posádka využívat záložní centrum v zadní nástavbě. Protože se od korvet třídy Eilat očekává plnění funkce vůdčích lodí uskupení, jsou vybaveny pokročilým integrovaným spojovacím systémem Tadiran ICS-2. Z jednotek zprvu operovaly vrtulníky SA-366G Dauphin 2, zvané v Izraeli „Dolphin“, ty ale byly vhodné spíše pro záchranné operace SAR než průzkum, o protiponorkovém boji ani nemluvě. Proto byla později pořízena novější varianta – AS-565MA Panther, pojmenovaná „Atalef“ –, která již mnohem lépe odpovídá požadavkům námořnictva. Stroje nesou dokonalejší avioniku, tvořenou také systémem pro radiotechnický průzkum a pouzdrem s optronickými senzory. Vývoj dronů Hellstar nebyl dotažen do úspěšného konce, a tak se plavidla musejí obejít bez této kategorie průzkumných prostředků. První dvě jednotky typu Sa'ar 5 měly být úplně dokončeny v roce 1996 a třetí v roce 1997, došlo však ke značnému zpoždění a v případě INS Eilat se tento termín posunul až na přelom let 1997/1998. Skluz se následně promítl i do prací na sesterských korvetách a přispěl ke zvýšení již beztak vysoké ceny na finálních 360 milionů dolarů. Plavidla třídy Eilat od zařazení do služby operují ze základny v přístavu

vým dosahem 0,5–90 km jsou však rozměrnější, a proto se zde vtěsnalo jen osm sil. INS Eilat a INS Hanit prozatím operují v nezměněném stavu. Dle dostupných informací ještě nebylo rozhodnuto, zda budou upraveny po vzoru INS Lahav, nebo projdou menší modernizací a dostanou jen radar EL/M-2258. Jde o zjednodušenou verzi EL/M-2248 s pouze jednou odlehčenou otočnou anténou. Zvažuje se rovněž vyzbrojení korvet protiraketovým systémem C-Dome, což je navalizovaná verze systému Iron Dome, používaného od roku 2011 k obraně Izraele před raketovými útoky vedenými z pásma Gazy.

■  Korveta INS Hanit, která byla během operací u břehů Libanonu v roce 2006 poškozena protilodní ŘS íránské výroby odpálenou bojovníky hnutí Hizballáh

Ivan Zajac Foto: USN, IDF, archiv Zdroje: ročenky Jane’s Fighting Ships; Conway’s All the World’s Fighting Ships 1947–1995; Combat Fleets of the World; Naval Forces; internet; archiv.

Haifa a aktivně se zúčastňují prakticky všech bojových operací prováděných izraelským námořnictvem. Jednotky nebyly až donedávna významněji modernizovány a došlo pouze k rozšíření jejich komunikačních systémů či k upgradu optronických systémů MSIS. Teprve v roce 2014 prošla INS Lahav přestavbou na testovací plavidlo systému Barak-8 pro vyvíjené korvety typu Sa'ar 6. Staré přehledové radary u ní nahradil multifunkční typ EL/M-2248 se čtyřmi pevnými anténami typu AESA. Nástavba u paty předního stožáru byla obestavěna konstrukcí obsahující tři z antén a na nástavbě zadní byla na místě TPS-44 zřízena stealth struktura pro anténu čtvrtou. S tím souviselo přemístění SŘP typu EL/M-2221 systému Barak-1 a antén některých spojovacích systémů. Rovněž byla doplněna zřejmě navigační stanice neznámého typu, která se zprvu nacházela na komínu a později byla přesunuta na zadní nástavbu. V roce 2015 byl na plavidle instalován prototyp systému Barak-8 a jeho VVZ byla umístěna v přední baterii, vyhrazené původně systému Barak-1. Nové PLŘS s dálko-

■  INS Lahav po přestavbě na testovací plavidlo systému Barak-8. Staré přehledové radary nahradila stanice EL/M-2248 se čtyřmi pevnými anténami instalovanými v nástavbách

TTD korvet typu Sa'ar 5 Standardní výtlak (t)

1075

Plný výtlak (t)

1295

Max. délka (m)

85,64

Max. šířka (m)

11,88

Max. ponor (m) Typ pohonu

3,17 CODOG

Výkon pohonu (kW) Max. rychlost (uzly) Max. dosah (nm/uzly) Hlavňová výzbroj PLŘS

1× 22 380 2× 4860 30 3500/17 1× Phalanx 2× 1 20 mm 16× Barak-1

Protilodní ŘS

2× 4 RGM-84C

Torpédomety

2× 3 324 mm

Hangár vrtulníků Posádka

1× Atalef 74

Přehled korvet typu Sa'ar 5 Takt. číslo

Jméno

Zahájení stavby

Spuštění na vodu Zařazení do služby

501

Eilat

24. 2. 1992

9. 2. 1993

24. 5. 1994

502

Lahav

25. 9. 1992

20. 8. 1993

23. 9. 1994

503

Hanit

5. 4. 1993

4. 3. 1994

7. 2. 1995

DUBEN 2017 |

Military revue 47

KNIŽNÍ NOVINKY SLEVA 35 % na knihy z nakladatelství Naše vojsko při objednání na:

www.nasevojsko.eu nebo na tel.: +420 224 313 071, info @ nasevojsko.eu. Nově osobní odběr na vybraných místech Ulozenka.cz: 55�Kč�/�2,29�€. Na všech mořích 162�×�232�mm, 336 + 32 stran Původní cena: 399�Kč�/�16,63�€ Akční cena NV: 259�Kč�/�10,79�€

Blesková povodeň 145�×�205�mm, 216 stran Původní cena: 299�Kč�/�12,46�€ Akční cena NV: 194�Kč�/�8,08�€

Atlas nábojů 225�×�297�mm, 640 stran Původní cena: 999�Kč�/�41,63�€ Akční cena NV: 649�Kč�/�27,04�€

Útok na kasárna 145�×�205�mm, 392 stran Původní cena: 399�Kč�/�16,63�€ Akční cena NV: 259�Kč�/�10,79�€

Seznam smrti 162�×�232�mm, 304 stran Původní cena: 399�Kč�/�16,63�€ Akční cena NV: 259�Kč�/�10,79�€

Colt 195�×�246�mm, 224 stran Původní cena: 499�Kč�/�20,79�€ Akční cena NV: 324�Kč�/�13,50�€ Vyjde 29. 3. 2017

Výlučná vlastnost člověka 145�×�205�mm, 368 stran Původní cena: 399�Kč�/�16,63�€ Akční cena NV: 259�Kč�/�10,79�€

Bomba pro Kreml 162�×�232�mm, 368 stran Původní cena: 399�Kč�/�16,63�€ Akční cena NV: 259�Kč�/�10,79�€

Adolf Hitler a jeho cesta k moci 145�×�205�mm, 176 + 24 stran Původní cena: 299�Kč�/�12,46�€ Akční cena NV: 194�Kč�/�8,08�€ Vyjde 5. 4. 2017

Ženy s korunou 145�×�205�mm, 240 stran Původní cena: 299�Kč�/�12,46�€ Akční cena NV: 194�Kč�/�8,08�€

Chemická válka ve věku atomu a DNA 162�×�238 mm, 590 + 96 stran Původní cena: 599�Kč�/�24,06�€ Akční cena NV: 389�Kč�/�16,21�€

Glock 195�×�246�mm, 224 stran Původní cena: 499�Kč�/�20,79�€ Akční cena NV: 324�Kč�/�13,50 € Vyjde 12. 4. 2017

Zabráno pro SS 162�×�232�mm, 384 stran Původní cena: 399�Kč�/�16,63�€ Akční cena NV: 259�Kč�/�10,79�€

Hon na člověka 127�×�178�mm, 320 stran Původní cena: 299�Kč�/�12,46�€ Akční cena NV: 194�Kč�/�8,08�€

Poštovné a balné 99�Kč�/�4,13�€ při objednávce nad 1500�Kč�/�62,50�€ neúčtujeme!

www.nasevojsko.eu

Dobový dokument s kritickou předmluvou

v prodeji v �eském i n�meckém jazyce!

Objednávejte na www.nasevojsko.eu a www.meinkampf.eu

MILITARY REVUE Berlín

va Varša

od

370 k

č

curych od

730 kč

Amsterdam

Londýn od

950 kč

950 kč

Lyonkč

Redaktoři a redakční rada: Ing. Mikhail Adamenko, Mgr. Martin Čížek, Mgr. Martin Dubánek, Ing. Jiří Fencl, Mgr. Libor Hlavička, Pavel J. Kuthan, Vladimír Marek, JUDr. Čestmír Šašek, Miroslav Šnajdr, Ivan Zajac

550 kč

Distribuce: Distribuci časopisu pro prodejny tisku v České republice zajišťují: PNS, a. s., www.pns.cz, Mediaprint & Kapa Pressegrosso, s. r. o., www.mediaprintkapa.cz Distribuci časopisu pro prodejny tisku ve Slovenské republice zajišťuje: Mediaprint & Kapa Pressegrosso, a. s., www.mediakapa.sk

950

ŠÍLENĚ NÍzkÉ

Předplatné: SEND PŘEDPLATNÉ, s. r. o., tel.: 225 985 225, GSM: 777 333 370, SMS: 605 202 115, [email protected], www.send.cz

cENy

Evidenční číslo: MK ČR E 15932 ISSN 1805-0247

Celoroční předplatné: 312 Kč, půlroční předplatné: 156 Kč.

Objednávku zašlete na adresu: NAŠE VOJSKO, Nad Vinným potokem 1148/4, 101 00 Praha 10.

Podpis a razítko: Datum:

Výtisky dodávejte na adresu (vyplňte jen v případě, že se od předchozí adresy liší):

Fax:

DIČ:

E-mail: Telefon:

Jen v případě, požadujete-li daňový doklad: IČO:

PSČ a dodací pošta: Bydliště (sídlo):

Předplatné časopisu

FAKTA & svědectví

Celoroční předplatné: 468 Kč, půlroční předplatné: 234 Kč.

Objednávku zašlete na adresu: NAŠE VOJSKO, Nad Vinným potokem 1148/4, 101 00 Praha 10.

Podpis a razítko: Datum:

Výtisky dodávejte na adresu (vyplňte jen v případě, že se od předchozí adresy liší):

Fax:

DIČ:

E-mail: Telefon:

Jen v případě, požadujete-li daňový doklad: IČO:

PSČ a dodací pošta:

Jméno (odpovědná osoba):

Číslo 5/2017 vyjde 27. 4. 2017

+420 841 101 101

Bydliště (sídlo):

Jméno (odpovědná osoba):

půlroční/2017 (39 x 5 = 195 Kč) roční/2017 (39 x 10 = 390 Kč) Objednávám:

Předplatné časopisu

www. regiojet .cz

Nevyžádané rukopisy, fotografie, kresby apod. se nevracejí Za původnost svého příspěvku ručí autor Tiskne MAFRA, a. s., Tiskařská 2, 108 00 Praha 10, v nákladu 20 000 kusů

půlroční/2017 (26 x 5 = 130 Kč)

od

Adresa redakce: NAŠE VOJSKO – knižní distribuce, s.r.o., Nad Vinným potokem 1148/4, 101 00 Praha 10, tel.: 224 313 071, e-mail: [email protected], www.nasevojsko.eu

Paříž

od

Redakce: PhDr. Emerich Drtina, vydavatel, tel.: 224 313 071 Mgr. Libor Hlavička, šéfredaktor, tel.: 224 313 071 Q point Praha, grafická úprava, tel.: 602 311 885 Dana Šůsová, inzerce, tel.: 224 313 071, 724 900 329 Gabriela Drtinová, sekretariát, tel.: 224 313 071, 732 988 591 Q point – grafické studio, Korunovační 29, 170 00 Praha 7, tel.: 602 311 885, www.qpoint.cz

roční/2017 (26 x 10 = 260 Kč)

od

390 kč

Objednávám:

od

Vychází 10× ročně, rok 2017, ročník 13, číslo 4 Vydává NAŠE VOJSKO – knižní distribuce, s.r.o., Nad Vinným potokem 1148/4, 101 00 Praha 10

A K N I V O N

ORIGINÁLNÍ trička s potiskem

J EN Z A

J EN Z A

29KČ9

J EN Z A

9 39 KČ

9 39 KČ

J EN Z A

29KČ9

J EN Z A

9 39 KČ

Trička zakoupíte na adrese MILITARY SHOP, Štefánikova 235 /11, 150 00 Praha 5 nebo v e-shopu na webových stránkách

WWW.NASEVOJSKO.EU

VÝHODNÉ PŘEDPLATNÉ Edice Kniha

Vychází 6× ročně (29 Kč/ks) Roční předplatné: 174 Kč

Edice Kniha + Edice Detektivka – komplet

149 Kč

Roční předplatné:

Fakta a svědectví + Edice Kniha + Edice Detektivka – komplet

Edice Detektivka

Vychází 12× ročně (29 Kč/ks) Roční předplatné: 348 Kč

Roční předplatné:

299 Kč

Roční předplatné: 1112 Kč

312 Kč

A R ICETIVK EU D 9 E EK 9 0, T DE 29

Kč

468 Kč

999 Kč

Roční předplatné: 1502 Kč R

EU

9 0,9

29E

A Kč KNIH

3/2017

ROČNÍK 13

MĚSÍČNÍK Z NAKLADATELSTVÍ NAŠE VOJSKO

HISTORIE ■ LETADLA ■ LODĚ ■ POZEMNÍ TECHNIKA ■ ZBRANĚ

C

Důraz na taktiku ARMÁDY

Vývoj AZ AČR

Případ chamtivé exmanželky

59 Kč / 2,35 EUR

I ED

Útěk ze Saganu

Erle Stanley Gardner

749 Kč

Fakta a svědectví + Military revue + Edice Kniha + Edice Detektivka – komplet

Military revue

Vychází 10× ročně (59 Kč/ks) Roční předplatné: 590 Kč

599 Kč

912 Kč

Military revue + Edice Kniha + Edice Detektivka – komplet

Fakta a svědectví

Vychází 10× ročně (39 Kč/ks) Roční předplatné: 390 Kč

349 Kč

522 Kč

Kalibův zločin 

Karel Václav Rais



Objednávejte na: NAŠE VOJSKO, tel.: +420 224 313 071 [email protected], www.NASEVOJSKO.eu

LETADLA

Northrop BT-1

& svědectví 3 / 2017 • Ročník 9 • 39 Kč / 1,55 EUR

POSEL NENÁVISTI CÍTILI JSME, ŽE MUSÍME ZMĚNIT SVĚT Osobní svědectví o životě v osidlech dvou diktatur

TRUMANOVA DOKTRÍNA Dne 12. března uplyne 70. let od vyhlášení

ÚNOS LETADLA DO RAKOUSKA JAK ZEMŘEL JOSEF ČAPEK?

„Bláznivej Amík“ ZBRANĚ

Kulomety M240

Před 80 lety vyšly první

Detective Comics